Druhé kolo prezidentské volby představuje další kritickou fázi na cestě ostře sledovaného vlaku české demokracie. Tato dýchavičná lokálka se opět ocitá na osudové kolejové křižovatce, při jejímž průjezdu se na několik příštích let rozhodne o dalším směru jízdy. Snad si po těch 28 letech úmorného cestování aspoň někteří ještě vzpomenou, jaká byla původní cílová stanice: Liberální demokracie západního typu, vyznačující se nejenom svobodnými volbami a tržní ekonomikou, ale také vymoženostmi „ústavního liberalismu“, jako je funkční právní stát, důsledně provedená dělba moci, všeobecně respektovaná ústava a lidská práva, veřejný prostor nezávislý na politických a ekonomických tlacích, jednoznačná zahraničně politická orientace na západní demokratické země atd. Ohlédneme-li se ovšem za naší dosavadní jízdou, nelze se ubránit dojmu, že v některých jejích osudových okamžicích byly přehozeny výhybky tak, že jsme se opakovaně nechali odklonit na vedlejší kolej a povážlivě uhnuli z vytýčeného směru.

K takovému přehození výhybek viditelně došlo v roce 2013, kdy v přímé prezidentské volbě zvítězil Miloš Zeman a v parlamentních volbách uspělo hnutí ANO Andreje Babiše – a poté znovu v parlamentních volbách loni na podzim, kdy hnutí ANO drtivě zvítězilo a nebývalý úspěch zaznamenaly též extremistické strany jako SPD. Na těchto křižovatkách byla lokálka české demokracie odkloněna na kolej oligarchizace politiky a populismu nepokrytě okopávajícího základní pilíře ústavního liberalismu. Andrej Babiš se svou monstrózní koncentrací politické, ekonomické a mediální moci povážlivě narušil rovnováhu mocí a jako ministr financí a premiér se ocitl v permanentním střetu zájmů. Jako trestně stíhaný předseda vlády dnes navíc představuje vážnou hrozbu pro nezávislost justice a policie. Nemluvě vůbec o jeho snění, jak (z)řídit stát jako firmu, které svědčí o jeho nutkavé hlubinné touze okleštit parlamentní a zastupitelskou demokracii.

Miloš Zeman spolu s dalšími podobnými zjevy naší politické (ob)scény, jako je Tomio Okamura, pak stále více pozvedá stavidla nestoudného populismu, šikovně drnkajícího na nejtemnější strunky národního (ne)vědomí, a posouvá hranice toho, co si lze dovolit říci a učinit ve veřejném prostoru, směrem k pomyslnému dnu morální a politické bažiny. Zeman navíc čile navázal na tradice svého předchůdce v úřadu a začal naši zemi přeorientovávat na despotické režimy, jako je Rusko a Čína, a odvracet ji od našich spojenců: západních demokratických zemí. Trať, po níž právě jedeme, tak začíná vzbuzovat vážné obavy z průběhu další jízdy. Nejsme si jisti, zda je to kolej pouze slepá, nebo vyloženě životu nebezpečná, na níž hrozí každým okamžikem vykolejení, nebo zda po dalších několika kilometrech jízdy nebudeme přesazeni na nějakou širokorozchodnou železnici, vedoucí daleko na východ. Každopádně je zjevné, že to začíná být docela divoká jízda.

Situace je o to prekérnější, že k přehazování výhybek zdaleka nedocházelo až v posledních pěti letech. Již od devadesátých let se na něm podílely zejména rozličné finanční, zájmové či vlivové skupiny, ne-li přímo organizovaný zločin či mafie, prorůstající postupně do partají i nejvyšších pater politiky, které si z rozjíždějící se české demokracie udělaly dojnou krávu. Přitom nešlo o ojedinělé excesy, ale o chronický a systémový jev, na němž se podílela významná část našich politických „elit“ a hlavních politických stran. Dotyční si možná neuvědomovali, že zneužíváním veřejných institucí k privátním zájmům a soustavným odkláněním veřejných peněz pomáhají i k odklánění rozjetého vlaku české demokracie na vedlejší kolej. Hlavně jim to asi bylo jedno. Bez ohledu na to, kam tím lokálku české demokracie směřují, si užívali opojně báječnou jízdu první třídou, zatímco větší část jejích obyvatel se tísnila ve vozech druhé až třetí třídy či rovnou v dobytčácích. Někteří občané dokonce možná měli dojem, že jsou z jízdy vyloučeni a nezbývá jim, než přihlížet jí podél železniční trati.

Důsledkem bylo rozšířené zklamání, frustrace a nedůvěra k zavedeným politickým garniturám a spolu s tím – poněkud zkratovitě a nespravedlivě – byla otřesena i důvěra k původně vytýčené cílové destinaci. Toho právě využila ona (staro)nová parta výhybkářů: oligarchů a populistů, kteří se na vlně obecně rozšířené nespokojenosti nechali vynést k moci, aby pomyslný vlak české demokracie odklonili ještě více od původní trasy a navedli ho na onu divokou a nebezpečnou jízdu směrem na východ a do minula, na níž to teď s námi tak podivně kodrcá a kymácí. Zmíněná frustrace a nespokojenost je přitom jedním z důvodů, proč se dnes přehazování výhybek děje za potlesku nemalé části veřejnosti.

Nadcházející prezidentská volba představuje historickou šanci pro Českou republiku. Nejde v ní ani tak o její dva hlavní kandidáty, Jiřího Drahoše a Miloše Zemana, jde především o to, jakou práci na železnici právě na současné kritické křižovatce si od nich lze slibovat. Miloš Zeman se již prokázal jako (všeho) schopný výhybkář, který vydatně přispěl k odchýlení vlaku české demokracie z jeho původní trasy. Lze očekávat, že jeho působení by v příštích letech mělo ještě více devastující účinky: je to starý a nemocný muž, který bude stále více pod vlivem nejenom alkoholu, ale především svého pochybného okolí. Volba Jiřího Drahoše naproti tomu znamená šanci přehodit opět jednou výhybku tak, aby pomyslný vlak české demokracie byl naveden aspoň o kus zpět na cestu k jejímu původnímu cíli, totiž k vyspělé liberální demokracii západního typu. Ovšem s tím, že se z této jízdy již žádná významná skupina obyvatel nesmí cítit vyloučena. Doufejme, že tato šance nebude promarněna.