V noci probudil našeho ročního syna hluk letadel. Chvíli jsem poslouchal a řekl jsem své ženě, že to zní jako letecký most. Zasmáli jsme se tomu, utišili kluka a chystali jsme se zase usnout. Za chvíli zvonil telefon. Volala teta mé ženy abychom si pustili rádio, že jsme byli okupováni. A tak jsme se to dozvěděli.

Já jsem prožíval rok 1968 trochu mimo tehdejší dění. Dokončoval jsem svou disertační práci, trávil jsem všechen čas v laboratoři, ani jsem nešel na ten slavný 1. Máj. Noviny jsem četl málo a na televizi jsem se nedíval.

Přesto si ale vzpomínám na to, že se diskutovalo o smrti Jana Masaryka a o justiční vraždě Milady Horákové, nebo že spáchal sebevraždu vězeňský lékař z Ruzyně, o kterém můj tchán (politický vězeň) vyprávěl jaká to byla bestie.

V červenci byl v Praze pořádán evropský biochemický kongres. Měl jsem tam svou první přednášku v angličtině, diskutoval jsem s kolegy ze zahraničí. Užíval jsem si to, těšil jsem se z toho a budoucnost jsem viděl růžově. A pak přišla ta studená sprcha.

Hned ráno 21. srpna jsem se vydal do Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, kde jsem pracoval. Nic nejezdilo a šel jsem ze Smíchova do Dejvic pěšky. A to už byly všude tanky, lidé se shlukovali kolem nich, mnozí křičeli, jiní brečeli, podle své nátury. V Dejvicích jsem zapadl do davu před Generálním štábem. Zrovna tam přijelo auto s nějakým ruským plukovníkem doprovázeným českým mladým albínem, který mu zřejmě tlumočil a dělal asistenta. Naprosto hnusnej člověk na první pohled. V Dejvicích bylo Ministerstvo armády a bylo tam tanků víc než jinde, aspoň se mi to tak zdálo. Lidé se shlukovali a dokonce jsem zaslechl střelbu. Šel jsem do ústavu abych si vzal domů jednu kopii své rozepsané disertace. Tenkrát se všechno psalo na psacím stroji s mnoha kopiemi, poslední už byla zpravidla stěží čitelná. Ztratit to, tak byla několikaměsíční práce pryč. V té době se nevědělo jak se situace bude vyvíjet, že se třeba bude střílet, že mohou hořet budovy.

Pak následovaly zprvu vzpurné, ale stále více beznadějné týdny. Měl jsem vlastně štěstí, že jsem měl disertaci víceméně připravenou k obhajobě. Můj školitel mi vyjednal místo na Univerzitě v Chicagu, disertaci jsem obhájil, a v listopadu bez problémů odjel. A tak jsem to úděsné období prvních dvou let normalizace na vlastní kůži nezažil.