I když už zde bylo desáté výročí skonu Otty Wichterla kolegou Stejskalem vzpomenuto, měl jsem připraven tento příspěvek a tak ho uveřejňuji.

Otto Wichterle patří mezi nejvýznamnější české vědce. Je to jeden z těch mála Českých badatelů, kteří jsou na úrovni nositelů Nobelovy ceny. Otto Wichterle zemřel 18. srpna 1998 ve věku nedožitých 85 let.

Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství při ČVUT v Praze (od roku 1952 samostatná VŠCHT) a působil pak jako asistent vynikajícího chemika Emila Votočka. Po uzavření vysokých škol nacisty odešel do Zlína, kde pracoval jako vedoucí oddělení polymerů v Baťově výzkumném ústavu. Vypracoval technologii polymerace kaprolaktamu, která tvoří základ výroby silonu. V té době byl zatčen gestapem a rok vězněn.

Po válce se vrací na VŠCHT, kde působí v různých funkcích, vychovává studenty a píše skvělé učebnice (ještě dnes je možné se z nich poučit). Je jmenován profesorem. Při politických čistkách v roce 1958 je z vysoké školy vyhozen a jako řada jiných vědců, stejně postižených, nachází uplatnění v Československé akademii věd. Je pověřen vybudováním Ústavu makromolekulární chemie. Tam za ním přichází výkvět specialistů v polymerní chemii. Zde syntetizuje hydrofilní akrylátové gely a připravuje z nich měkké kontaktní čočky. Licence, prodaná do zahraničí, přinesla tehdejšímu režimu významné sumy deviz a říká se, že se měnily zákony, aby Wichterle nedostal zaplaceno tolik, kolik by mu náleželo. Předseda ČSAV František Šorm později říká (parafrázuji): „Ještě, že jsme měli Akademii věd a mohli jsme zachránit nejlepší mozky před vyhnáním z vědy“. Sám jsem byl tohoto jeho prohlášení svědkem.

Otto Wichterle se zapojil do obrodného procesu v roce 1968 a byl zvolen do České národní rady. Na jeho popud (spolu s fysiologem Otakarem Poupou, nefrologem Janem Brodem a imunologem a básníkem Miroslavem Holubem) napsal Ludvík Vaculík 2000 slov. Za svou činnost v roce 1968 ovšem Wichterle pykal, byl zbaven vedení ústavu a v tisku se proti němu rozpoutala nechutná kampaň. Ačkoliv to byl tvrdý chlap, vzpomínám si, že jsem ho někdy počátkem sedmdesátých let potkal a že z toho byl velmi skleslý. Jeho noblesní osobnosti se to přece jen dotklo, i když věděl jaká lůza za tím stojí.

V roce 1979 byl penzionován, ale vedení Ústavu makromolekulární chemie ČSAV ho nechalo dál v laboratoři pracovat. Přišel rok 1989 a Otto Wichterle je tehdejším Výborem pro řízení pracovišť povolán do čela Akademie věd. Nechtělo se mu do toho, ale viděl, že se aktivizují různí pseudovědci, kteří své odborné neúspěchy svádějí na minulý režim, a že se chtějí zviditelnit zrušením Akademie věd pod záminkou, že je to "stalinská" instituce. Při tom Akademie věd přešla do nových poměrů po morální i odborné stránce v daleko lepším stavu než jiné vědecké instituce právě proto, že v ní nacházeli útočiště vědci vyhazovaní odjinud pro své politické názory. Wichterle nejen že Akademii věd před těmito útoky ochránil, ale zahájil i proces její vnitřní transformace.

O životě odborném i osobním Otty Wichterla bylo napsáno mnoho. Sám napsal skvělou knížku vzpomínek. Chci tímto blogem vzpomenout na tuto velkou osobnost naší i světové vědy.