Moje drahá kolegyně kdysi říkala, cituji: „ČD jsou vlastně takovou teroristickou organizací, řízenou státem, stejně jako Česká pošta.“ Že by na tom něco bylo?

Osobně jsem procestovala vlakem celé „mládí“ (od mých 15 do cca 25 let) na trase Český ráj, Havlíčkův Brod, Praha. Zažila jsem neuvěřitelné i uvěřitelné věci, včetně naprosté ochoty strojvedoucího, který zachránil mé dva hudební nástroje, které jsem (dodnes nechápu, na co jsem tehdy myslela, že se mi to stalo), zapomněla ve vlaku…

Po cca dvouleté odmlce jsem včera večer dostala pověření, odcestovat druhý den do Zlína na setkání Starostů a nezávislých ve Zlíně, kam naše špičky kvůli vládnímu vyjednávání odjet nemohly. Autem se mi vážně nechtělo, děsí mě D1. Ne že bych ji nezvládla projet, ale řada z nás zažila pocit, kdy z dálnice není úniku…

Zvítězil vlak, takže jsem vstávala v 5 ráno, abych dojela do Prahy, zaparkovala auto na místě, kde mi ho s největší pravděpodobností nikdo nešlohne, nebo „neoholí“ a dopravila se na Hlavní nádraží. Obyčejná jízdenka Praha Zlín a zpět za 600,- Kč je taková zvláštní cena. Během přesunu do Zlína mi došlo, že paní u pokladny mě správně upozorňovala na to, že jízdenka platí pouze do půlnoci…ono nikdy není jisté, zda se do půlnoci téhož dne, stihnete vrátit.

Už v Úvalech u Prahy se porouchala lokomotiva. Hlášení slibovalo odstranění závady za 10, pak za 20 minut. Další hlášení oznamovalo, že se čeká na náhradní mašinu. Pan průvodčí nás raději nasměroval na rychlík, který, byť se zpožděním cca 15 minut, projížděl Úvaly a díky okolnostem tam také zastavil a nabral ty, kdož nejeli zrovna do Žiliny či jinam a nepotřebovali přesně daný spoj, ve kterém jsem se na cestu vydala. Pan průvodčí věděl, že náhradní mašina hned tak nedojede. Finální zpoždění toho původního spoje bylo myslím ve finále 70 minut.

Pokračovala jsem rychlíkem s paní, která opravdu hodně prožívala, že nestihne nástup do lázní. Jó, já to chápu, všichni jsme někam jeli, ale nechtěla bych znát její aktuální tlak, i ten náš se díky jejímu stresu trochu zvyšoval. V rychlíku nás nezapomněli pečlivě zkontrolovat, zda nejsme černí pasažéři, skoro bych řekla, že si to mohli odpustit…všichni kdo do rychlíku přestoupili, byli z „Titaniku“ v Úvalech.

V České Třebové jsme pak postávali na nádraží, když vedle zastavil spoj, který vyjel z Prahy o hodinu později, než ten náš původní. Chvíli jsme s jednou paní spolucestující sbíraly odvahu, zda to risknout, vyběhnout z naší jistoty rychlíku a přeběhnout na ten druhý. Jak jsem v běhu zjistila, bylo nás víc, kdo „za 5 minut 12“ vyrazil, naštěstí na nás ten druhý vlak počkal. Minuta tam, minuta sem, rámcově ok. Paní s vysokým krevním tlakem už toho měla tak akorát. Další pan průvodčí to odnesl za všechny křivdy světa…

Tím indiánský běh z vlaku do vlaku skončil, v Otrokovicích mě vysvobodil pan starosta a dovezl mě do Zlína. Cesta zpět už byla úplně ok a to i díky lidem, které jsem cestou potkala. Dnešní den byl s úsměvy i bez nich, s ochotou i kyselými xichty – například od jednoho průvodčího, co byl zřejmě šéfem celé planety Země, nebo možná byl „the king of the UNIVERSE“, co já vím. Mám ráda cestování. Nevím, jak často se tohle běžně děje v ČD a. s., že běháte z vlaku do vlaku a doufáte, že to všechno klapne. Pokud častěji, je to zřejmě utajený tréninkový program pro občany, jak se naučit neztratit v džungli vlaků, být stále ve střehu a umět improvizovat. Navíc s úsměvem. Ani jsem nevěděla, že mě to toho tréninkového kurzu zapsali. Díky, ČD, díky!:-) Neb konec dobrý, všecno dobré.