K psaní tohoto blogu mne inspirovaly blogy pánů Jana Kalouska ze 14/10/08 a pana Jaroslava M. Paříka z 15/10/08. Je mezi nimi souvislost. A příjemně mne překvapila poměrně kultivovaná diskuse pod blogem pana Jana Kalouska. Pro přesnost uvádím, že je v ČR mnoho odborníků a odbornic na tzv. Romskou integraci, mezi které se ovšem rozhodně nepočítám, navíc jsem zase jenom gádži!

Pan Jaroslav M. Pařík dne 15/10 ve svém blogu mj. napsal: „Co je nejsmutnější? Že soukromé subjekty mnohdy suplují roli státu v sociální oblasti. Je jasné, že pro politiky je z hlediska Public Relations zajímavější slíbit miliardu na Národní fotbalový stadion (Jiří Paroubek) než nakoupit elektrické vozíky bezejmenným postiženým lidem, navýšit rozpočet charitativním domům, koupit míče dětem z dětských domovů...“ Jen připomenu, že blog se mj. týkalo tématu Corporate Social Responsibility, zkráceně CSR, tedy společně odpovědná firma.

Já tvrdím, že roli státu suplují také nevládní/neziskové organizace. A jak jsem již několikrát uvedla – nevládky jsou složitě financovány tzv. „vícezdrojově“. Kromě zdrojů z EU a státního rozpočtu, jsou také financovány soukromými dárci (společnostmi, lidmi), zahraničními zdroji, nadačními zdroji atd. Vzhledem k současné situaci v nevládách, na kterou už od 17/7/08 upozorňujeme, bych se asi měla ptát státu: Státe, jsi skutečně společensky odpovědnou firmou?????

Pan Jan Kalousek se otevřeně zeptal čtenářů (tedy i mne), jaký je důvod romské emigrace z České republiky. Inspiroval jej k tomu rozhovor z www.romove.cz paní Marie Vrábelové s Miroslavem Dvořákem z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, který vyslovil předpoklad, že mnoho Romů z Česka utíká nejen z důvodu rasové intolerance, ale často také proto, že se dostali do dluhové pasti. To je záležitost, která se bohužel soustředí právě na chudší (sociálně slabší) skupiny obyvatel.

Problém dluhové pasti jsem se snažila jaksi lidsky popsat v jednom z mých blogů s názvem Ježíšek, lichva a dluhová past. Ta se samozřejmě netýká jen romských rodin, týká se mnohem větší skupiny lidí v ČR a také obrovská skupina lidí je v ohrožení. Kde je ale vlastně zakopaný pes v otázce romské integrace (začleňování)? Proč se tomu vlastně říká romská integrace a není to trochu nepřesný název? A proč od nás romské rodiny utíkají?

Dívám se na to takto: Abychom měli “rozumné“ bydlení, musíme mít „rozumný“ příjem a k tomu nějaké „rozumné vzdělání“. Takže jsme-li na startovní čáře, máme všichni v naší zemi zdánlivě stejné startovní podmínky, protože všechno výše popsané, je u nás poměrně pravděpodobné. Ale opravdu jen zdánlivě. A kdo má nejvetší možnost ovlivňovat a řešit věci veřejné v konkrétních městech a obcích? Ano, správně, jsou to zastupitelstva. A co zastupitelstva donutí, dívat se na celou problematiku komplexněji, když nejsnazším řešením a paradoxně velmi snadným faktorem pro větší podporu voličů je, zbavit se problémových rodin a někam je přesunout?

Snažili jsme se najít argumenty, které by pomohly zastupitelstvům vsadit na opačnou kartu, na tu „integrační“, ve které by, díky své integrační koncepci, o své hlasy nepřišly. Právě na tyto otázky se zaměřila analýza, která byla vydána jako publikace na jaře tohoto roku Otevřenou společností o.p.s. s názvem: Klíč k posílení Integrační politiky obcí – sociální vyloučení Romů a česká společnost, ke stažení na www.osops.cz/download/files/brozura-klic.pdf

Z ní mj. vzešlo, že veřejností nejlépe přijímaným integračním opatřením je vzdělání. A to je pro mne dobrá zpráva, protože kdo ovlivňuje naše děti kromě nás, rodičů? Ano, správně, vzdělávací systém. A ten jakž takž funguje. Jenže si příliš neví rady s dětmi, které nejsou „průměrné“, které se něčím liší, které mají speciální vzdělávací potřeby. A tak máme v ČR multikulturní školy, ale také školy, které se chovají naprosto segregačně. K tomu bych chtěla dodat, že vloni dne 28. 11. 2007 došlo k rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci D.H. vs. ČR, kdy soud v rozsudku prohlásil umisťování dětí romského původu do zvláštních škol, resp. oddělených tříd, za diskriminaci. Od té doby také Ministerstvo školství (a pan ministr Liška nejen o tom píše na svém blogu z 8/10/2008) zahájilo řadu opatření, mezi nimi i ta, která by měla zajistit, aby k segregaci nedocházelo.

Takže hypoteticky máme sociálně odpovědná zastupitelstva a školství, které si profesionálně poradí s každým dítětem.

Chybí nám podle mne dvě poslední složky. Jednou z nich je bydlení a jeho prostupnost. Jistě jste zaznamenali Koncepci bytové politiky z dílny Ministerstva pro místí rozvoj (MMR). Osobně si myslím, že z ní čouhají předsudky jak sláma z bot. Rozděluje Romy a Romky do 3 kategorií. Kam by asi patřila moje rodina? Do dvojky??. Koncepce nemyslí na děti… Také si myslím, že by se měla týkat všech sociálně slabých skupin obyvatelstva, takže by měla být rozhodně ODBARVENA! Ale v zásadě jsem přesvědčena, že je velmi nutné bytovou politiku řešit a to ze všech úhlů pohledu, takže směr MMR je dobrý.

A tou druhou složkou je to, co je zmiňováno nejméně a to je názor Romů a Romek, názor romských rodin. Domnívám se, že k absenci dialogu dochází zejména proto, že v naší zemi nemáme žádného politika nebo političku, který by tento dialog vedl. A také romský nevládní sektor je nyní prakticky zlikvidován, i když je stále řada organizací, které se nevzdaly a doufám nevzdají.

Ale všechno, všechno nás stojí finance – všichni je potřebují! Zastupitelstva – tedy města a obce, ministerstva, soukromé společnosti, nevládky, lidi – aby přežili. Ale kde je pořád brát, myslím, že daní odevzdáváme až příliš! A tak bych řekla, že se koncept Agentury vydal správným směrem, jen by měl „najet“ na sytém té španělské GITANO www.gitanos.org. Současná Agentura je vlastně bezzubý odbor při Úřadu vlády, který má velmi omezené možnosti. Jde o pilotní projekt a já bych byla velmi nerada, aby byl považován za neúspěšný, to by totiž znamenalo krok zpět a to si nemůžeme dovolit. Uvidíme, neb plně funguje cca od června 2008.

Vážení čtenáři, netvrdím, že za lokality, kterých je v ČR odhadem dle Gabalovy analýzy 330, v nichž žije více než 80 000 lidí, může někdo opravdu konkrétní. Spíše je to, ostatně jako všechno, spojená nádoba, tedy každý jsme tomu více či méně přispěli. Je možné, že je pro některé lidi život v lokalitách, stylem životním. Určitě si ale myslím, že velké množství z nich takto prostě žít nechce. Paušalizace je ale do lokalit uzavřela. A možná proto utíkají. Dovolím si odvážně tvrdit, že je lepší zaměřit se na konkrétní lokality, posílit terénní sociální práci, prostě opravdu se do problému komplexně ponořit a nepřiklánět se k rozmísťování rodin někde po republice nebo je naopak zbytečně sestěhovávat a vytvářet tím jen další vyloučené lokality.

Mým vzorem pro práci v lokalitě, je nevládní organizace Český západ www.cesky-zapad.cz, působící v Dobré Vodě u Toužimi (Karlovarský kraj). Těm se podařil obrovský kus práce a jsou důkazem toho, že když to jde v malé lokalitě, musí to jít v nějaké jí podobné a určitě i v dalších, třeba i větších.

Na úplný závěr bych chtěla uvést, že nám – společnosti – romské rodiny nevěří. A my nevěříme jim. Na jednom setkání na Jesenicku jsem prezentovala výše zmiňovanou analýzu zveřejněnou v publikaci Klíč. Uvedla jsem, co veřejnosti vadí, proč je odmítavá, k čemu a naopak. Jednoho mladého muže jsem opravdu rozzlobila. Vzal si slovo a už to jelo…byla jsem pro něho „ta paní vpředu“!  A tak jsme se po prezentaci potkali a řekli si svá vlastní pro a proti. Vysvětlil mi, že už žádným slibům nevěřili, ale že to jde, jen že to chce oboustrannou Důvěru! A měl pravdu!

Poznámka: Prosím snažte se ve svých reakcích krotit. Když jsem naposledy blogovala za přijetí antidiskriminačního zákona, trochu mne některé reakce zaskočily… předem díky.