Do roku 2014 jsem vstupovala s obavami a zároveň se těšila na nové věci. Bláhově jsem si myslela, že jsem už připravená skoro na všechno. Rok 2014 bych přirovnala k jízdě na temperamentním a mustangovi.

Mnohokrát jsem z něho letěla k zemi a nabila si ústa. Než bych tou „držkou“ v zemi ryla, radši jsem vždycky naskočila zpátky do sedla. Zpočátku se mi ale vůbec nechtělo do změn, pohodlnost je někdy milosrdná.

Začátkem roku se mi připomnělo rozloučení s blízkým člověkem. Oslabilo to všechno, co jsem v té době dělala a na chvíli jsem se uzavřela. Uvědomila jsem si ale v té době, že stojím na jednom místě a mám jen omezené možnosti se na stávajícím místě profesně posunout. Jedním jediným rozhodnutím pak přišel do mého života uragán, který skončil až úplným vyčerpáním na konci roku ulehnutím do peřin a nakonec stěhováním do Ústí nad Labem.

Právě přesun práce z Prahy do Ústí nad Labem znamenal absolutní změnu. Od nuly. Dnes, když se ohlédnu za rokem, který jsem k jeho konci ze všeho nejvíc nenáviděla a s radostí jej uzavřela, najednou mi připadá jiný.

Nikdy v životě jsem nezažila na vlastní kůži koncentraci tolika emocí, do kterých jsem často sama padala. Stejně tak jsem nikdy (pominu-li povodňovou pomoc) nezažila tolik solidarity a pomoci, tolik obětování a tolik odvahy. Každý, kdo mi prošel od poloviny března životem, mne posunul. Někteří jsou v mých očích opravdoví a skuteční hrdinové, kterých si obrovsky vážím. Nikdy jsem nezůstala sama, vždycky někdo pomohl. Častokrát přišla pomoc, kterou jsem vůbec nečekala. Ojediněle se objevil i smrdutý skunk – to proto, aby člověk zůstal nohama na zemi a nelítal v oblacích příliš dlouho. Vůbec se mi ale nedařilo najít jakoukoliv rovnováhu a až na úplné výjimky jsem svůj život podřídila práci. Jen zázrakem se mi nerozpadla rodina.

Život jsou ztráty, ale i nálezy. Nálezů bylo za posledních 9 měsíců požehnaně. Mám mnoho nových přátel, bez kterých si už vůbec nedovedu představit svůj život. Pocity – je dobré se jimi řídit, ani jednou mne nezklamaly. Emoce – bez nich bychom byli mrtví.

Děkuji z celého srdce své rodině, protože bez ní bych ve svém životě nedokázala vůbec nic. Nejvíc však děkuji mému muži za to, že je mým nejlepším přítelem, kterého jsem vůbec kdy mohla potkat. Do třetice děkuji za slzy…bylo jich letos vrchovatě…víc jich bylo snad už jen v roce 1993. :-)

Všem z Vás, kdož věříte na zázraky přeji, aby byl rok 2015 rokem splněných snů. Nikdy se svých snů nedávejte...!