;-) Ke šťastnému životu vlastně stačí jen málo: láska, bezpečí a víra v naději. Můj život se úplně změnil. Občas šišlám, málo spím, trochu blbě jím a pořád jsem ve střehu. Ne, není to úplně nová situace, jen trvalo 10 let, než se podařilo ji prožít znovu. Každé mimino zatočí s celým životem a kámen nezůstane na kameni.

Ve spojení se světem jsem už vlastně jen přes internet a sociální sítě. Mám velmi omezené množství času, který můžu investovat jinam. A došlo mi, kolik jsem ho utopila v nesmyslnostech. Kolik času a energie jsem často investovala tam, kde se všechno jen rozplynulo v nekonečnu a prázdnotě a mnohokrát bez efektu. Naštěstí ne vždycky, jinak by to byla marnost nad marnost.

Přesně v den mých čtyřicetin jsem si uvědomila svoji smrtelnost. Zvláštní…do té doby jsem si myslela, že nikdy neumřu. Podle toho jsem se chovala a neskutečně jsem svým časem a energií plýtvala. Pak jsem najednou - ze dne na den - začala žít v přítomnosti. Nikdo totiž nevíme dne ani hodiny. To co bylo, už nezměníme a to co bude, se zpravidla odehraje podle úplně jiného scénáře, než podle kterého bychom si přáli. S tím je docela dobré počítat. :-)

Polovinu mého dosavadního profesního života jsem strávila komunikací. Došlo to až tak daleko, že mi začalo být fyzicky zle, když jsem otevřela mail box, kde se štosovaly nepřečtené maily, případně když nějak pípl nebo zvonil telefon. Vždycky jsem totiž všechno řešila poctivě a neodkladně – tj. stále. A místo toho, aby resty ubývaly, spíš se vršily nové a nové. Trvalo mi téměř rok, než jsem se zase znovu nadechla a chtělo se mi zase začít mluvit. Můj přístup ke komunikaci se ale změnil. Neživí mne, ale oživuje. A to je úplně jiné kafe.

Při tom domácím cvrkotu díky našemu miminu jsem si uvědomila, že vlastně na život venku nemám čas, kapacitu, ani trpělivost. Že nejdůležitější je pro mne moje šťastná rodina. Všechno k tomu už je jen luxus. Děti nás uzemňují. Díky nim si uvědomíme tolik věcí, že to s leckým hodně zamává. Najednou se v nás mísí pocity obrovského štěstí a zároveň strachu a obav o ten nový bezbranný život. Dnes cítím, že právě to jediné má největší smysl – děti. A není to jen prázdná fráze. Je to fakt. Rodiče se zpravidla snaží zuby nehty uživit rodinu a svým dětem poskytovat všechno co potřebují. Někdy to jde ztuha, jsme ve vlastních ekonomických pastech a pastičkách. Někdo víc, někdo míň.

Všichni žijeme ve svých mikrosvětech. Reálných i virtuálních. Možná do nich i utíkáme, aby se nám šťastněji žilo. Mě osobně se už prakticky nedaří sledovat všechno české, evropské a světové dění….přitom byly doby, kdy mne vlastně nic jiného nezajímalo. 12 let strávených v politice, na jednáních, schůzkách, v kampaních a volebních štábech….tolik drahocenného času, který měl být především můj a náš - rodinný…Taky televize mne neskutečně rozčiluje, je to až na výjimky jedna blbost za druhou a bylo to tak vždycky. Připadá mi to jako řízené vymývání mozků... Proto už poslouchám jen muziku – tu, na kterou jsem neměla roky čas a taky ticho, to je přenádherný zvuk.

Z extrovertky se stává introvertka, která si začíná uvědomovat, že vlastně nic, co se děje venku – tam za tou její bublinou – nemůže příliš ovlivnit. Pokud snad ano (což by bylo fajn), nebude čas na to, co je mnohem důležitější. A z toho na ni padá tíseň. Protože zatímco je celý svět v pohybu a je plný globálních hrozeb, u nás doma na českém písečku se řeší hovadiny. Přitom velmi nenápadně přichází totalita – ne ta, kterou všichni známe. Je jiná, rafinovanější, upgradovaná a dělá, jako by tu vůbec nebyla. Navíc se tváří jako andílek…. je to takové „big brother reality show“ a „někdo se stále dívá.“

21. století je stoletím žen. Ale kde všechny jste? :-) Já pořád věřím…a co vy? Nebo je ještě času dost? ;-) asi jo. Tak já jdu krmit...:-), dobrou.