Zaznamenali jste nový vtip, kolující na sociálních sítích? Pokud ne, tak tady je: „"Začal jsem s sebou nosit tibetskou vlajku. Nikdy nevím, kdy budu urgentně potřebovat policii."

Číňan odletěl a po něm to u nás doma (v ČR) vypadalo tak trochu jako po povodni. Já sama jsem si chvíli připadala jako zmoklá slepice. Mí kritici se jistě zaradují, že mi to konečně došlo. Mají mě tam, kam mě od léta roku 2008 (mého prvního textu na blogu) posílali. Kde? No doma s dětmi u plotny.

Při péči o děti mnoho času na nějakou tu politiku nezbývá. To jsem taky pochopila až teď. Mnohem lepší a naší českou normou je ji ideálně úplně vytěsnit, nervy má člověk fakt jen jedny. Může se na ni nadávat, to je povoleno. Přesto, i když žiji ve své izolované sociální bublině, Číňan mě dost zajímal. Hluboce jsem s jeho návštěvou (a ještě k tomu na Velikonoce) nesouhlasila, ale bylo mi to samozřejmě houby platné. Celá ta šaškárna plná rudé barvy a komenty ovčáčího mluvčáčka na Twitteru, jen spoustu lidí svlékly názorově do naha….

Krajina se zase o trochu víc zpřehlednila. Tibetská vlajka je pro mne skutečným symbolem odporu proti nesvobodě a já jsem moc ráda, že byla vidět. Nenapadlo by mne však, že se bude 26 let po revoluci opakovat minulost, aneb nejdeš-li s námi, jdeš proti nám. Tibetská vlajka je dnes možná také trochu symbolem rebelství. Když se vrátím k tomu vtipu – asi ano. V tom případě je dobře, že ji mám. A je mi celkem jedno, že přes 60% veřejnosti by možná ráda mávala tím druhým symbolem – rudým. Ok, já to beru, klidně budu v menšině. Moje vnitřní svoboda mi za to stojí. Ta není na prodej…

PS: doplňuji dnešní aktualitu (6. 4. 16) - rudá mávátka připravit, pozor, teď!
Krym je málo...