JIP Ústí nad Labem
A teď si představte, že jste se nedávno narodili. Vidíte jen na pár centimetrů a svět je pro vás obrovské neznámé a dost děsivé místo. Víte, jak voní máma, znáte její hlas ještě z dělohy. Jediná jistota. A najednou zmizí. Miminku není dobře a okolo jsou jen cizí lidé a ostrá světla. Ono nechápe, že máma odešla jen na chvilku, cítí se, jako by zemřela a podle toho truchlí a zoufale pláče. Proto nechceme své děti v těžkých chvílích opustit. Je to naprosto přirozené chování.
Nejspíš opravdu nejsme ezo/eko/bio/ matky. Všechny určitě nenosíme batikovaná trika a dredy (ale i kdyby, co na tom ?) a neběhá okolo každé z nás dula (i když já tu svoji u Apolináře měla). Na ulici byste nás nerozeznali od jiných. Jsme jen mámy, které chtějí být u svých nemocných dětí. A zákon je jednoznačně na naší straně. Je problém spaní? Na šichty bychom se tam střídali s mužem. Infekčnost? Překážení? Nosili bychom klidně roušku, spolupracovali bychom s personálem, nepřekáželi bychom, byli potichu.
V kauze ústecké JIP nechci soudit matku ani doktora. Nervy tam zřejmě ujížděly na obou stranách a situace se přespříliš vyhrotila. Obětmi jsou jak matka, tak doktor. Pro mne jako mámu, která má k Ústí nad Labem blízko, je to dobré v tom, že se možná nemocnice "chytne za nos" a zavedenou praxi změní. Nedá se očekávat, že by přiznala chybu, ale třeba se najde pokojík vedle JIP, kde budou moci maminky (samozřejmě i tatínci) přespávat. A nebo prostě dostanou k postýlce nemocného miminka pohodlné křeslo. To stačí.
Velká část jiných nemocnic už to tak běžně dělá. Vlastně mne trochu šokuje, že by to někde bylo jinak. U svého dítěte jsem v Thomayerově nemocnici měla vlastní postel úplně automaticky už před osmi lety... Ústecká nemocnice zamrzla nekdě v osmdesátých letech. Zaráží mne ale nejvíc ze všeho množství štvavých komentářů v diskuzích právě proti matce. Ačkoli běžná praxe v zemi je jiná a děti ani v těch nejtěžších chvílích nemusí zůstat sami, nejméně polovina diskutujících, ne-li víc, je proti tomu a zastává se nemocnice. Dokonce jsem viděla komentář velmi mladé ženy, že dětem je jedno s kým jsou, že jen matky potřebují být s nimi ne naopak. Má určitě trochu pravdu, protože miminka v tu chvíli dokáže utěšit i jiná náruč, pohlazení, polibky na čelo. Ale budou mít na to zdravotní sestry čas? A nebude to v noci budit ostatní víc, než pohlazení od mámy, které uklidní mnohem rychleji?
A pak tu máme ještě jeden obecně známý fakt. Děti v kojeneckých ústavech nebrečí. Naučily se, že na jejich pláč nikdo nereaguje. Personál nemá tolik času a tak přestaly volat o pohlazení a pomoc. Z takových dětí mohou častěji vyrůstat nedůvěřiví a nejistí lidé. Bojí se komukoli věřit i v maličkostech, chtějí ovládat okolí a jsou snadno zranitelní. Pěstouni mohou vyprávět, kolik trpělivosti a psychoterapií stojí zlepšení, které navíc není pokaždé úspěšné.
Prosím nedivte se nám, že chceme být se svými dětmi, když je jim špatně. Hladit je a uklidňovat, aby věděly, že v tom nejsou samy. Nemusíte s námi souhlasit. Bohatě postačí, když budete tolerovat, že to cítíme jinak.
EDIT: přidávám jeden z komentářů na FB a + moji odpověď:
Lenka Jírová Dragounová: Trochu faktů k Tvém u textu ohledně zamrznutí ústecké nemocnice v osmdesátých letech. Před 10 lety byl můj tehdy půlroční syn hospitalizován na odd. menších dětí v Ústí, kde jsem spala přímo s ním na pokoji ve vlastní posteli. Později jsem s ním absolvovala ještě jednu noc na odd. větších dětí, kde již nejsou postele pro rodiče přímo na pokojích (ale lze přespat na jiném místě v nemocnici), ale nebyl problém noc strávit v křesle vedle jeho postýlky, střídala jsem se u něj s babičkou, všichni byli vstřícní. Předpokládám, že to je stejný systém jako ve většině ostatních nemocnic v ČR. To k Tvému nespravedlivému odsudku naší nemocnice ohledně přítomnosti rodičů. Provozní podmínky JIP a JIRP jsou samozřejmě složitější. A nakonec: dr. Adama Cipru znám, je to skvělý a velice dobře komunikující lékař.
Veronika Vendlová: Ahoj, pridam to tam k tomu textu. Zvenci to vypada tak, jak jsem popsala spolu jeste s jednou maminkou z Usti. Verim, ze slo o souhru nestastnych nedorozumění.