Úcta jednoho člověka k druhému je základním východiskem pro zdravé a rovnocenné vztahy. Jsme si rovni bez ohledu na role, funkce, pohlaví, barvu pleti nebo věk.

Vážíme-li si druhých lidí, chováme se laskavě. Protikladem úcty je pohrdání, drzost, neomalenost, bezohlednost, nadřazenost a ponižování. Pohrdat jinými lidmi, být neomalený, bezohledný, chovat se povýšeně a druhé ponižovat je projevem vlastní slabosti a zranitelnosti. Proč se někteří lidé (a může jít i o mocné a vlivné) takového jednání dopouštějí? To je otázka pro psychologa. Já se v tomto textu snažím porozumět a vžít se do situace těch, kteří druhé ponižují.

Proč to dělají? Mají samolibou radost z toho, že nad jinými mají navrch? Že jim můžou dát najevo jejich nedokonalost, slabost? Potřebují si dokázat, že právě oni jsou “tady pánem” a my ostatní máme “šoupat nohama”, mlčet a nebo dělat to, co se od nás čeká? Znamená to, že se máme přizpůsobit a používat stejné metody?

Pro psychiku příjemce může být takové jednání devastující. Všichni jsme totiž křehcí a zranitelní, jen si to občas neumíme či nechceme přiznat. Vlnu ponižujícího jednání není snadné ustát bez šrámů na duši a dokonce i na těle. Emoce nás ovlivňují pozitivně i negativně. Ty pozitivní léčí, negativní mohou vést ke zdravotním komplikacím.

Nedávno jeden člověk v přímém televizním přenosu předvedl celé zemi ukázkový příklad ponižování. Můj osobní názor je, že není rozumné onomu člověku věnovat čas a pozornost. Co si však můžeme z této epizody odnést? Jak se k podobnému chování postavit vnitřně ? Doporučuju: Pryč od takových lidí. Nepřistupujme na jejich destruktivní jednání. Zaměřme se na vzájemnou úctu a respekt k lidem a kultivujme je ve svém okolí. Může to být jeden střípek, který povede k tomu, že se zhoubných příkladů zbavíme a do veřejného prostoru se vrátí slušnost, laskavost, úcta a respekt.

A jak se k takovému jednání postavit navenek? Zastavme se, upozorněme na porušení pravidel komunikace, nepokračujme, dokud se hříšník neomluví. Nenaskakujme na urážky a vraťme míč na jeho hřiště: "To, co jste právě řekl je sprosté, urážlivé, ponižující... jak vás napadlo říct takovou věc? Jak se u toho cítíte? Jak myslíte, že se teď cítím já..." Nebojme se odkrýt své myšlení a pocity. Ve společnosti to nebývá zvykem, ale výborně se tím pročistí vzduch.

V kauze Vrbětice se projevy hlavy státu a premiéra přímo dotkly syna jedné ze dvou vrbětických obětí, Ondřeje Havránka. Abstraktní neúcta a lež se zde ukázala v celé nesnesitelnosti a nahotě. Posoudit můžete sami: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3302951-ve-vrbeticich-mela-byt-pietni-akce-za-obeti-vybuchu-preje-si-pozustaly Panu Ondřeji Havránkovi jsme s přáteli napsali dopis mimo jiné proto, aby věděl, že si velmi vážíme jeho otevřené, upřímné a kultivované reakce.

Každý z nás má právo odmítnout hrubost a ponižování. Každý můžeme svým jednáním poukázat na vlastní hodnotu a důstojnost. Je jen naše volba, co si necháme líbit a jak se budeme chovat.

Slušnost není slabost.

https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/online-reportaz-slovensko-prezidentske-volby-zuzana-caputova-maros-sefcovic_1903291020_miz