Velké téma většiny z nás a mnohdy spíše tabu. Naši společnost vnímám jako velmi kritickou. Více se zaměřuje na to, co se komu a kdy nepovedlo, a ještě má tendenci dílčí pochybení pořád dokola připomínat. Společnost plná lidí, kteří zaměřují svoji pozornost na kritiku ostatních, je pak logicky plná kritizovaných, kteří se tomu brání.

Akce – reakce.

Je to nekonečná spirála zaměřená na to, co se nepovedlo, a vede k dalším a dalším traumatům. Kritika může být samozřejmě pozitivní – má za cíl nám fakt pomoci, protože ti, kteří se nám ji snaží předat, to s námi myslí dobře. Kámen úrazu je v tom, že to většinou prostě neumíme. Chceme někomu dát zpětnou vazbu, blbě zvolíme slova, nepovede se nám tón, netrefíme se do rozpoložení toho druhého - a konflikt je na světě. Obecně máme problém se mezi sebou domluvit…

Nic nového pod sluncem, ale kazí nám to vztahy.

Žijeme v interakcích. Jsme v různých rolích a shodneme se určitě většinově na tom, že si přejeme mít všechny vztahy šťastné, srovnané a vyklidněné. Snažíme se o to, ale většinou to vždycky někde vázne, nějaký vztah nevyjde, nesedneme si s kolegou v práci, se šéfem, se sousedkou…

A pak jsou vztahy, které jsme si nevybrali; narodili jsme se do nich a úniku z nich není. Respektive je, ale například v nezdravém vztahu s rodiči nás společenské normy často drží velmi dlouho a je těžké se vymanit. Pro naše rodiče jsme (bez ohledu na to, kolik nám je) velmi často pořád „jenom dětmi, které ničemu nerozumí“… a může nám být klidně třeba padesát. Pořád jsme ty nerozumné děti.

V terapiích vlastně řeším jenom vztahy, protože ať ke mně přijde kdokoliv s jakýmkoliv trápením, vždycky je příčina v nějakém vztahu - přinejmenším k sobě samému.

Před dvěma lety jsem ze dne na den začala vnímat svůj život z jiné perspektivy. Říkám čím dál častěji, že si to tady na tom světě musíme umět dělat hezký - a často je to „všemu kolem nás navzdory“. Nástrojů je hodně, ale jak jsem sama zjistila, neobejdou se bez nepříjemných a někdy náročných změn - a změny vždycky a hodně bolí!

Před rokem jsem si začala psát „knihu ocenenění“. Inspiroval mě Pavel Moric na jedné ze svých přednášek na YT. Spočívá to v tom, že si do knihy začnete psát každý den večer tři věci, za které se oceníte. Co se vám ten den povedlo… Tři obyčejné věci. Nebo neobyčejné, může to být cokoliv. Bylo zajímavé pozorovat, co to se mnou dělalo. Nejprve jsem se do toho musela nutit, později se to stalo rutinou. Začala jsem si všímat mnohem víc toho, co mi jde, a taky mnohem víc podporovat lidi v mém okolí. Přestala jsem, když bylo v knize 1000 ocenění. Přišel čas na nový úkol, ale o tom až jindy.

Pavel na jedné z přednášek odlehčeně popsal, že když si člověk poctivě všechno píše a za pár měsíců mu někdo řekne, že je úplně nejvíc nejhorší, nic neumí, je špatný člověk, rodič, cokoliv, je nejlepší vzít tu knihu a „praštit s ní“ dotyčného kritika po hlavě… a pak ji otevřít na stránce xy a říct: „já že nejsem dost dobrej? Podívej, co všechno jsem zvládl…no počti si…“

Střih, a můj rok končí konfliktem s rodičem, který mi tu zbyl. Měla jsem ohromnou chuť pro tu knihu doběhnout a ukázat těch mých 1000 položek. Protože jsem už prostě nechtěla zažívat pocity, že jsem zase ta nejhorší. Prostě proto, že nejsem. Vím moc dobře, jak těžký tři roky mám za sebou, a jsem vlastně dost hrdá na to, že jsem je zvládla a vyhrabala se z úplného dna, změnila život.

Končí-li váš rok tak, že je třeba dořešit nějaké vztahy, je to v pořádku. V tom novém se to totiž může podařit. A když ne, je jen potřeba vědět, že jsme pro smír udělali všechno, co nám v tu dobu bylo dostupné… My lidé jsme velmi křehcí, mějme se rádi a buďme na sebe hodní. Šťastní lidé tvoří šťastnější svět.
S láskou
Veronika
PF 2023