Těžce snáším, když o někoho přijdu definitivně. Život byl ke mně zatím milosrdný, vím však, že to nebude trvat věčně. Někdy je to jako blesk z čistého nebe, jindy dlouhé čekání a nekonečná naděje.

Havárie polského letadla je tragédií, která nemá obdoby. Vždycky když se s něčím „peru“ a nemusí to být loučení, vzpomenu si na moji prababičku, která vždycky říkala, že všechno zlé, je k něčemu dobré. Je to opravdu tak? Vyváží rychlý konec životů tolika lidí to, že se třeba zlepší polsko-ruské vztahy?

Potomci. Odejdou-li dříve než rodiče, musí to být nepředstavitelná bolest. Nedokážu na to ani pomyslet. A je to několik hodin zpět, kdy jsem jedné mamince vyjádřila upřímnou soustrast. Vůbec to neumím, přijde mi to strašně prázdné přání, protože bolest té maminky, musí být naprosto nepředstavitelná.

Odešel její syn a všechny to zasáhlo. Čas se zastavil. Myslím na tu rodinu ve dne v noci, odháním slzy a snažím si říkat že je i tohle zlé, pro něco dobré. Ale nezdá se mi, že by to tak vskutku bylo.

Mlčím, mlčím a poslouchám Zuzanu Navarovou. Vzpomínám na ty, kteří už tu s námi nejsou.
Věřím, že se třeba jednou potkáme…v lepších časech.