V minulosti byl Kypr charakterizován jako země „ovcí a koz“, což nevěštilo žádné „růžové zítřky“. Kypřané na počátku 60. let řešili problém, čím se vlastně jeho obyvatelé budou živit. Celonárodním konsenzem rozhodli, že se budou orientovat na turistický ruch. K jejich smůle pojalo obdobný „nápad“ Španělsko, které se chtělo stát Floridou Evropy a pozadu nechtělo zůstat ani Řecko Itálie a Portugalsko. Kypřané v této konkurenci obstáli, ale jen s „odřenýma ušima“. Začínají proto hledat dalšího „živitele“, jímž se stal bankovní sektor. Kypr se stává daňovým rájem s korporátní daní ze zisku v řádu 10%, jež jde účetními kouzly snížit prakticky na nulu. Na Kypr se následovně stěhují desetitisíce firem ze zemí EU, které jej využívají jako své „daňové“ sídlo. Kypr se tak stává trnem v oku EU a je zapsáno na černou listinu daňových rájů.

Největší rozkvět Kypru začíná rozpadem Ruského impéria. Kypr je pravoslavný a stává se tak historicky první destinací, kterou bohatí Rusové skupují (nemovitosti) a kde ukládají své „nově“ nabyté peníze. Kypr se díky ruskému ekonomickému vlivu stává jen další nepsanou republikou (kolonií?) Ruské federace.

Momentu, kdy se Kypr dostane do finančních potíží, a teď pomiňme nakolik vlastním či cizím zaviněním, se jej EU rozhodne exemplárně potrestat. Rozhořčení zemí EU chápu a touhu „potrestat“ Kypr umím také pochopit, jen nevím, zda zvolily tu správnou „rákosku“. U evropského obyvatelstva vznikla oprávněná otázka, zde se „zdanění „ vkladů příště nedotkne i jich. Evropané, aby se tomuto potenciálnímu riziku vyhnuli, mohou začít uvažovat o převodu svých peněz do zemí mimo jurisdikci EU. V Evropě například do Norska a mimo Evropu do asijských zemí, jako je Singapur, Dubaj či Libanon. Bohatí Rusové dnes masově míří zejména do Dubaje, kde skupují neluxusnější vily a při vyšších úložkách mohou v místních bankách dosáhnout až 6% zhodnocení vkladu, zatímco v Evropě prakticky nula, nula, nic.

V Singapuru trvá založení firmy maximálně týden. Problém spočívá v tom, že místní resident musí být z 51% spoluvlastníkem zakládané firmy. Obchází se to tak, že si zažádáte o kartu residenta, kterou dostanete do 3 měsíců a pak jste již 100% vlastníkem místní obchodní společnosti. Cena za založení firmy se v Singapuru pohybuje od 3 do 5000 USD. Založit firmu není problematické ani v Dubaji, kde požadavek na 51% podíl vlastnictví místního občana se obchází vhodným rozdělením „hlasovacích práv“. Cena: od 3000 USD (15 000 AED) výše. Nechcete-li v Dubaji zakládat společnost, pak musíte najít banku, které otevírá účty cizincům (viz např. www.adcb.com). Stačí k tomu pas, výpis z vašeho účtu za posledních 6 měsíců (doklad o bonitě) a doporučení vaší banky (může jít o banku kdekoliv v zahraničí) a účet máte do hodiny otevřený. Samostatnou kapitolou je Libanon, kde dokonce můžete volit vlastní název účtu. Jméno účtu může znít na jméno „Josef Novák“ a nikdo nezjistí, kdo je jeho pravým majitelem.

Nastane-li větší odliv peněz z Evropy, pak tím EU potrestá spíše sama sebe, než Kypr, kterému nakonec nějakým způsobem Rusové pomohou. Je to jen další ukázkou toho, jak jsou ministři financí, včetně Miloslava Kalouska, naprosto odtrženi od reality.