A co s tím?

Úvodem si připomeňme nedávnou „bitvu“ mezi demokraty a republikány v USA. Republikáni chtěli dosáhnout zrušení Obamovy reformy ve zdravotnictví, a proto navrhli demokratům následující obchod: „stáhněte reformu a my vám na oplátku nezablokujeme možnost zvýšit strop státního dluhu“. Obchod se oběma stranám uzavřít nepodařilo a pod tlakem veřejného mínění byli republikáni nakonec donuceni ustoupit. Nicméně svět stál „5 minut“ od prahu ekonomické katastrofy. Politické strany jsou nejen přežitkem minulých staletí, jak tu už rok zcela bezúspěšně tvrdím, ale dnes se začínají stávat i společenskou hrozbou.

Do této kategorie spadají i české politické strany. Díky vnitrostranickým sporům a chybám se rozpadla nejprve vláda Topolánkova a po ní i Nečasova. Dnes takříkajíc v přímém přenosu můžeme pozorovat sebevraždu ČSSD. Další vývoj je předvídatelný – země nejspíš směřuje k „dočasné vládě“ a dalším „předčasným“ volbám. Znamená to „vyhodit oknem“ další 1,5 mld. Kč z již tak „chudé“ státní pokladny. Nové volby by měli zákonitě zaplatit především ti, co je „zavinili“, tj. zejména ČSSD. Bohužel se tak nestane, takže je budeme muset zaplatit my, daňoví poplatníci. Politické strany se tak i pro naši zemi začínají stávat onou pověstnou „koulí na noze“, která dříve či později pošle český stát ke dnu.

Otázka zní: „co s tím“?

Česká majorita má dvě možnosti:

1. sledovat vzor zákona o státních zakázkách, který už byl 20 krát neúspěšně novelizován a obdobně se pokoušet český stát (přesněji řečeno jeho ekonomický a právní systém) též do nekonečna „reformovat“, nebo
2. přiznat si, že vytvořila stát – zmetek, který prostě reformovat nelze a poslat jej na smetiště dějin s tím, že se na jeho místě pokusí vybudovat stát nový, bez politických stran.

Mám – li si tipnout, kterou variantu česká majorita zvolí, pak je to ta první. A jak zní tip laskavých čtenářů?

Příště: stavíme nový stát bez politických stran.