České versus islámské právo

V návaznosti na svoji pracovní návštěvu v Tunisu bych chtěl ještě upozornit ještě na jinou závažnou skutečnost – jedna dáma si tam domluvila dokonce svatbu! Dovedu ještě pochopit sexuální turistiku, ale čemu nerozumím je motiv, proč stále větší počet českých žen je ochotno pojmout za manžela muslima a některé z nich dokonce konvertovat k islámu. Naopak, plně chápu důvody, proč jsou chudí muslimové ochotní oženit se s Češkou. Antonio Hansenni k tomu napsal: „působil jsem v arabských státech pár let. Chce-li se tamní muž oženit, musí si ženu doslova koupit - postavit dům, obléknout ji před svatbou a věnovat jí darem určitou váhu zlatých šperků. Naopak, rozvod je snadný - před svědky jen prohlásí, že s ní končí (zpravidla proto, že do roka neporodila dítě, nebo do deseti let syna) a žena smí odejít jen s tím, co unese, případně co má na sobě - včetně šperků, které tak slouží jako finanční rezerva do začátku“. K tomu lze dodat asi jediné: vydělává-li Tunisan, Maročan či Egypťan v řádu 100 až 200 Euro měsíčně, velký „výběr“ manželek jistě nemá. Češka, která nic nestojí a navíc ještě svatbu a byt sama zaplatí, pro ně musí být terno.

Rozhodne-li se česká novomanželka konvertovat a žít v zemi svého manžela podle pravidel islámského práva, je to v naprostém pořádku. Vadí mi, když se ho snaží „propašovat“ na území naší republiky, kde toto právo neplatí. První problémy muslimským mužů nastávají brzy po jejich příjezdu do Čech. Obyčejně se rekrutují z nižších sociálních vrstev, sňatek vesměs chápou jako východisko z chudoby a příjezd do Evropy- jako příjezd do „země zaslíbené“. Očekávání a realita bývá obyčejně odlišná. Muslimové bez valného vzdělání a neznalosti českého jazyka, dobře placenou práci obvykle neseženou. Cítí se podvedeni, společensky ostrakizováni a stávají se tak ideálním terčem pro muslimské radikály.

Hlavní povinností správné muslimské manželky je rodit a vychovávat svému muži děti. Čertovo kopýtko je skryto v tom, že podle muslimského práva musí být vychováváni zase jen jako muslimové. Zákonitě tak poroste jejich populace v Čechách. Ze zkušenosti ostatních států víme, že dokud je počet muslimů pod 2% z celkové populace, dají se pokládat za mírumilovnou komunitu. Skutečnou hrozbou pro místní obyvatele se stávají, pokud jejich populace převýší 5% hranici.

Podle údajů íránské televize al-Džazíra dnes v Čechách a na Moravě žije mezi 30 až 50 tisíci muslimů. Už v tomto malém počtu se začínají ozývat a bojovat za uznání svých náboženských (islámských) práv, jako je u dívek nošení šátku do školy, jejich neúčast na hodinách tělocviku společně s chlapci, možnost oficiálního vyučování islámu na školách, nebo neuznáváním sňatků a rozvodů podle českého práva (blíže viz zde). Nerad bych se dožil toho, aby se naše republika přejmenovala na Český emirát a na Václavském náměstí se skvěl nápis: „zde platí právo Šaría (arab. شريعة)“.

Co říci na závěr? Mezi muslimy mám řadu obchodních partnerů a několik dokonce velmi dobrých. Jedu-li do muslimské země, plně respektuji jejich zvyky, tradice i právo a to samé požaduji i od nich. Chtějí-li se v ČR oženit, nebo žít - nic proti tomu -, ale výlučně podle českého práva! Nechtějí-li jej respektovat, pak si musí zvolit za místo pobytu stát, kde právo Šaríja platí, což ČR rozhodně není. Aby bylo jasno: neodepírám muslimům právo na náboženskou svobodu, ale právo na nadřazení islámského práva nad českým. Nechci, abychom se změnili v Český emirát a pod sochou sv. Václava se skvěl nápis: „zde platí právo Šaría“.