Jaké jsou její důsledky a jaká bude její budoucnost? Jak bude vypadat evropská geopolitika 21. století?

Každý, kdo se jen trochu zajímá o dění v EU ví, že reálná politika se dělá jinde než v Evropském parlamentu. Zásadní problémy EU se řeší v Evropské radě mezi lídry členských států a na radách EU (poradách ministrů jednotlivých členských států). Evropský parlament hraje jen roli fíkového listu, který má EU dodat punc (zdání) demokracie. Připomínám, že Evropský parlament nemá ani zákonodárnou iniciativu. Uvědomuji si, že se 80% zákonů tvoří v Bruselu, ale ihned dodávám, že až po té, co se k nim vyjádří (schválí je) i zástupci národních států.

Souhrnně řečeno: v EU těžiště rozhodování leží na národních představitelích největších evropských států, jimiž jsou především Francie a Německo. Vladimír Putin, chce-li řešit otázky např. ukrajinské krize, také nevolá do Bruselu, ale do Berlína či Paříže. A tady je skryto jádro pudla, a to nejen pro českého voliče. Nic bych neměl proti tomu, kdyby za EU mluvila Angela Merkelová či Francois Hollande, ovšem za předpokladu, že by byli zvoleni v rámci celé EU. Jinými slovy, kdyby prošli křestem voleb ve všech členských zemích EU.

A právě tady leží základní problém v chybné konstrukci EU: „společnou“ evropskou politiku tvoří politici zvolení (jen a pouze) v rámci jednotlivých národních států! Jejich politická budoucnost záleží právě na tom, zda budou doma znovu zvoleni. Nelze se jim divit, že jednají podle principu „bližší košile, než kabát“. Skutečnou společnou politiku EU mohou moci tvořit až politici, kteří budou zvolení v celé EU a budou se muset zodpovídat všem evropským voličům, tedy i mně. Takovou Unii bych rozhodně volil a rád!

Možná, že některý z laskavých čtenářů namítne, zda to nebyla úmyslná chyba. Podíváme-li si původní cíl otců zakladatelů, pak jejich záměrem byla „likvidace“ národních států, jako zdrojů obou světových válek. Metodou postupného předávání funkcí na nadnárodní úroveň měly úplně zaniknout. Národní politické strany se měly sloučit v nadnárodní a z jednotných unijních voleb pak měl vzniknout jeden evropský parlament, jedna ústava, jedna vláda, jeden prezident a jedna měna. Národní státy a vlády se měly přeměnit v regionální. V projektu jednotné Evropy viděli otcové zakladatelé zaprvé, prostředek, jak zamezit nacionalismu a za druhé, ekonomická spolupráce celého kontinentu měla přinést Evropanům kýžený blahobyt.

Dokud se do centra EU převáděly jen „kompetence“, Unie fungovala. V momentě, kdy s kompetencemi se do Bruselu měla stěhovat i „křesla“, na nichž národní politici sedí, integrace se zadrhla. Vládních křesel v regionální vládě by ubylo, zanikly národní parlamenty, Senáty, prezidenti, vojáci i diplomaté. A tady je skryto jádro pudla - většina národních politiků by byla přebytečná a bez lukrativních příjmů!

EU dnes nápadně připomíná loď s 28 kapitány na palubě. Jak ukázala finanční krize a „sankce“ proti Rusku, zájmy jednotlivých kapitánů se často liší, ba mnohdy jsou až protichůdné. Nelze vyloučit ani variantu, že se oněch 28 kapitánů neshodne na naprosto v ničem a EU čeká osud Titaniku.

Budoucí architektura Evropy má tři základní varianty:

1. loď zvaná EU bude mít jednoho kapitána (federativní uspořádání od samého počátku),
2. každý kapitán bude mít svou loď (vznikne společenství nezávislých evropských států),
3. obnova tradičních evropských impérii (ruského, německého, středozemního v čele s Francií a osmanské říše). Německo dnes zahajuje proces vlastní redefinice svého postavení v Evropě, Rusko bez bázně a hany anektovalo Krym a Turecko podniklo první kroky k tomu, aby se stalo regionální mocností. Stojíme na počátku období, v němž obnovující se impéria, rozehrají svojí vlastní hru.

Osobně se domnívám, že EU zanikne a Evropa bude postavena na spolupráci ruského a německého impéria. Spojí se v něm německé technologie s ruskými přírodními zdroji a vznikne skutečná evropská velmoc. Tak vidím základní geopolitický trend vývoje Evropy v 21. století.