Analýzy 25. výročí od sametové revoluce se naprosto vyhnuly osudům nekapitalistické levice. Pokusím se tuto mezeru zaplnit.

I. Místo antikapitalistické levice na mezinárodní scéně zaplnil radikální islám

Po pádu komunismu, rozpadu SSSR a světové socialistické soustavy zaplnil uvolněný prostor po antikapitalistické levici radikální islám. Důvod je jednoduchý: komunistické strany se po té přeměnily na strany sociálně-demokratického typu a začaly nadšeně obhajovat kapitalismus, tedy systém, proti němuž tak dlouho, usilovně a urputně bojovaly.

Jednu z mála reálných možností boje proti kapitalismu, potažmo Západu jako celku, nabídl radikální islám. Není divu, že řada mladých Evropanů jeho vlivu podlehla. Dnes pomáhají svrhávat vlády na Středním Východě a v Severní Africe a zítra, spolu se svými současnými spolubojovníky, začnou svrhávat vlády v Evropě.

II. Antikapitalistická levice v ČR

Antikapitalistická levice v ČR legálně neexistuje. Současnými „politology“ a „politickými komentátory“ jsou za levici označovány ČSSD a KSČM. Obě strany přitom obhajují kapitalismus, pravda, v jeho měkčí podobě - jako trh s přívlastkem, nebo jinak, ve formě kapitalismu s lidskou tváří či jako sociální stát. Antikapitalistická strana v ČR legálně neexistuje z toho důvodu, že její registrace odporuje současné ústavě. Neexistuje-li, nemůže se zúčastnit voleb a kapitalismus tím pádem nelze „mírovou cestou“ odstranit. Zbývá tak jen stará, dobrá ozbrojená revoluce! Svatá prostoto!

Nemohou-li mladí Češi bojovat proti kapitalismu doma, přidávají se buď k radikálním islamistům, nebo k proruským separatistům na Ukrajině. Získávají tam výcvik a bojové zkušenosti, které doma mohou předat dalším zájemcům a zároveň „se hodí“ i pro případnou revoluci. Antikapitalistická levice tak s předstihem získává dobře vycvičenou bojovou složku.

Cíle revoluce

Cíle revoluce jsou obvykle dvojí povahy: krátkodobé, které mají za cíl vyrovnat se s minulostí a dlouhodobé, mající za cíl celkovou regeneraci společnosti po kapitalismu.
V rámci vyrovnání s minulostí, lze očekávat dva hlavní požadavky:

1/ obdobně jako u církevního majetku uplatnit princip „co bylo lidu ukradeno, musí mu být vráceno“,

2/ potrestání „tunelářů a mafiánů“. V této souvislosti bych chtěl upozornit na zkušenost ze současného Doněcka a Luhanska. Čím bude revoluce krvavější, tím radikálnější budou i požadavky lidu. Dnes se jako častý požadavek uvádí úplné znárodnění majetku nejbohatšího doněckého oligarchy Rinata Achmetova a někteří dokonce žádají i jeho hlavu. Neměli bychom se nad tím minimálně zamyslet?

V rámci dlouhodobého cíle – celkové regenerace společnosti – je na výběr ze tří variant:

1/ „oprášit“ systém, který již v minulosti v Čechách dobře fungoval,

2/ adaptovat na české podmínky systém, který funguje v zahraničí,

3/ vymyslet vlastní cestu.

Kterou z těchto variant si Češi vyberou, je dnes nemožné předpovědět. Pokud bych si měl – sportovně řečeno tipnout – pak to budě třetí cesta (něco mezi socialismem a kapitalismem).
V každém případě je možné odpovědět na otázku, zda se lze revoluci vyhnout. Zcela určitě, pokud vládnoucí pravice udrží alespoň jakýs takýs sociální smír a legálně povolí alespoň jednu antikapitalistickou stranu či hnutí a spolky, aby byla kapka naděje na mimo revoluční změnu. Zda to od ní lze očekávat odpoví následující pokračování nazvané „Pravice 25 let od sametu“.