Silným motivem ke koupi / nájmu nemovitosti v zahraničí může být i snaha vyhnout se další krizi v Evropě. Otázkou je kde? Při hledání odpovědi na tuto otázku spoléhám i na pomoc laskavých čtenářů.

Největším problémem Evropy je její celková ekonomická slabost, jejímž neviditelnějším příznakem je vysoká míra nezaměstnanosti a zadluženost států, jíž Brusel řeší jen dalšími „škrty a úsporami“. V minulém roce zasáhla nezaměstnanost 10,5 % obyvatel EU, což sice oproti roku 2013 znamená snížení o 0,4 %, ale naopak v řadě zemí tzv. tvrdého jádra EU došlo k jejímu nárůstu (v Belgii, Finsku, Francii, Itálii, Lucembursku a Nizozemsku, o Bulharsku, Kypru a Maltě ani nemluvě). Není divu, že napříč celým evropským kontinentem sílí antievropské strany (řecká Syriza, Alternativa pro Německo a italské Hnutí 5 a další). Žádná z nich sice doposud nepřekročila práh moci, ale mnohé z nich významně posilují odkazem na argument, že Brusel „jejich zemi více škodí, než prospívá“. V Řecku budou volby a je pravděpodobné, že strana upřednostňující odchod Řecka z EU bude jednou z vůdčích politických sil. Britský UKIP požaduje odchod Velké Británie z EU zcela.

Relativní prosperita zemí jako jsou Německo, Rakousko, Belgie a Holandsko se od „přežívání“ zemí jižní Evropy natolik liší, že se problém samotné další existence EU otevírá v plné nahotě. Nehrozí, že EU bude živořit, anebo se jednoduše rozpadne?

Každým dalším rokem, který strkáním hlavy do písku promarníme, musíme počítat s tím, že nejde - jak se říká hezky česky - o „chřipku“, která sama pomine, ale o permanentní krizový stav. Připočítáme-li k tomu faktory, které táhnou evropskou politiku a ekonomiku ke dnu, jimiž jsou například:

1. vliv západních sankcí proti Rusku, jejichž důsledky zvláště nepříznivě pocítily německé firmy, na jejichž prosperitě závisí celá řada českých subdodavatelů. Jak uvádějí noviny Handelsblatt, už byl zaznamenán propad průmyslových objednávek o 5,7 % a průmyslové výroby o 4 %, což je následek sankční války. Němečtí experti jsou přitom přesvědčeni, že zpomalení ekonomického růstu země bude mít dlouhodobý charakter a zpomalení Německa se nemůže neodrazit v celé Evropě,
2. nutnost postarat se o záchranu Ukrajiny (a 40 mil. Ukrajinců) před bankrotem,
3. zpomalení hospodářského růstu v Číně a dalších rozvíjejících se ekonomikách, v jehož důsledku klesá dovoz z Evropy,
4. hrozící válečný konflikt na Ukrajině a
5. možnost destabilizace Ruska jako jaderné mocnosti,

musíme se připravit na velice výbušnou směs, která může, ale také nemusí vybuchnout. Klíčovým problémem je, že široko daleko nevidím jediného evropského politika, který by ji uměl zvládnout. Přitom už jen pouhé stažení ruských vojáků z Donbasu výměnou za zrušení sankcí by všem stranám konfliktu vytrhlo trn z paty. To samé platí i o „zobchodování“ Krymu za odpuštění ukrajinských dluhů a závazku, že se Moskva bude podílet obnově minimálně na jihu Ukrajiny. Řešení existují, ale pokud se nenajdou politici, kteří je zrealizují, nejspíše se každý z nás bude muset postarat sám o sebe tak, jak nejlépe umí a dovede.

Jednou z možností je i včas zvážit odchod z Čech do zahraničí. Není to přitom otázkou přímého osobního, ale spíše ekonomického ohrožení. Vypukne-li válka konvečními zbraněmi, pak „půjde“ stejnou cestou, kterou dobýval Stalin Berlín, jinými slovy české kotlině se vyhne. Osobně vznik války neočekávám, takže spíše půjde o ekonomickou bezpečnost každého z nás. Otázka ekonomické bezpečnosti je jen modifikací jiné: „je náš stát připraven na další ekonomickou krizi“, anebo jinak: „zvolili jsme si politiky, kteří ji dokážou zvládnout“? Každý si na ní musí zodpovědět sám a podle toho se rozhodnout, zda zůstane nebo odejde do zahraničí.

Otázkou je kam odejít? Nenabízím přitom tipy pro bohaté, kteří si poradí sami, ale pro člověka s průměrným platem a úsporami či důchodem. Zeměmi, které z tohoto hlediska mohu doporučit, protože je osobně znám, jsou například:

1. Turecko, což je velice dynamicky se rozvíjející země, kde se dá jak nalézt zaměstnání, tak i podnikat. Doporučuji se zaměřit na město Izmir se silnou evropskou komunitou, které se velice dynamicky rozvíjí a je i mnohem modernější, než Istambul,

2. nezajímavé není ani střední Španělsko, Portugalsko a chorvatská Slavonie pro ty, co chtějí podnikat v zemědělství a potravinářství. Vzhledem k tomu, že je tam velice levná zemědělská půda, lze tam jako samozásobitel přežít i případnou válku v Evropě,

3. s minimálním kapitálem lze začít podnikat ve všech balkánských zemích s výhodou velice příbuzné řeči, což usnadní prvotní komunikaci i těm, kteří žádný cizí jazyk neznají,

4. Sri Lanka a Filipíny, kde vyjdete i s naším důchodem, což jsem si ověřil na vlastní kůži.

Věřím, že i laskavý čtenář přispěje svým tipem „kam odejít“. Následně - budu-li umět -zpracuji stručný manuál o životě v zemích, jež vytipujete.