Díl I.: rozdělení Židů podle jejich vztahu k náboženství a „návod“ k pochopení naší mentality.

I. Vztah k judaismu

Židovskou komunitu lze podle náboženských kritérií rozdělit do tří hlavních skupin:

1. konzervativní (ortodoxní), kteří věří, že Tóra (Starý zákon) je darem od Hospodina a jako hlas Boží ji musíme ctít a řídit své životy dodržováním všech jejích přikázání a pravidel,

2. reformní (liberální), k němuž se hlásí ti, kteří věří, že Tóra není Božím darem, ale dílo lidských rukou. Současná podoba Tóry, jak tvrdí historici, vznikla někdy okolo roku 800 před naším letopočtem a zcela jistě byla psána „na míru“ tehdejších podmínek. Jen pro ilustraci: laskavý čtenář ví, že v ortodoxní kuchyni musí být od sebe odděleny mléčná a masitá. Toto opatření mělo v tehdejších podmínkách svoji logiku, protože první, co se při pouštních (tropických) teplotách „kazilo“, byla právě krev v mase, mléko a mléčné výrobky. Jejich promísení mohlo mít za následek i konzumentovu smrt. V současnosti, kdy máme mrazničky a ledničky je toto oddělení - podle reformních Židů - zhola zbytečné. Jinými slovy reformní Židé dodržují jen a pouze ta přikázání, která mají i v současné době smysl a dobovou racionalitu,

3. ateisté, jejichž počet se významně rozšířil po holocaustu, kde ve vyhlazovacích táborech našli smrt i zcela nevinní kojenci. Žel, Hospodin svůj lid před holocaustem nijak neochránil a řada lidí v něj přestalo věřit. Do této kategorie spadám i já. Právě proto, že jsem členem jen jedné komunity, neosobuji si právo hovořit za všechny. Moje představa o budoucnosti může být naprosto odlišná, např. od představy ortodoxních židů.

II. Pochopení židovské mentality

Platí-li, že pravlast židů leží na Středním východě, jsme původem (polo)pouštní národ. (Polo)poušť dokázala uživit vždy jen určitý počet obyvatelstva. V momentě, kdy se místní populace – dámy prominou – „přemnožila“, začala válka, jež zase počet obyvatel snížila. Podstatou každé pouštní války byl „boj o zdroje“ nutné k přežití národa (v tehdejším podání o půdu, vodu a zvířectvo). Právě tento (polo)pouštní „gen“ dodnes dominantně určuje židovskou mentalitu, kdy vytvářet dostatečné zdroje k přežití se stalo jejím hlavním motorem. V praxi to znamená:

1. tvrdě pracovat se zaměřením na co nejvyšší výkon,
2. dosáhnout maximálně možného vzdělání a být na špici vědy a techniky, jako hlavní konkurenční výhody,
3. soudržnost a spolupráce v rámci naší komunity,
4. oboustranně výhodná spolupráce s místním obyvatelstvem.

Připomínám v této souvislosti, že v Evropě existují země, jako je Španělsko, které si uvědomilo hodnotu a přínos „svých“ židů, které ve středověku ze svého území vyhnaly a dnes jejich potomky lákají zpět s tím, že okamžitě dostanou španělské občanství. Co vím ze své poslední cesty do Španělska, ochotu přestěhovat se zpět projevilo řádově 150 000 židovských potomků. O zavedení obdobného opatření uvažuje i Portugalsko. Důvod je jednoduchý, od příchodu židů si slibují vyšší konkurenceschopnost a zbohatnutí země. Konečně i bohaté Německo dává „svým“ židovským potomkům bez problémů svoje občanství.

III. Závěrečné shrnutí – čeká nás nový exodus?

Zhorší-li se pro evropské židy bezpečnostní situace ve více zemích, obdobně jako se tomu stalo ve Francii, nelze vyloučit možnost nového exodu. Konzervativní Židé s největší pravděpodobností odejdou do Izraele, kam je bude následovat i část reformních Židů. Očekávám dále (s jistotou netvrdím!), že většina reformních a ateistických židů zůstane v Evropě a začne si zde hledat nový domov. Laskavé čtenáře mohu uklidnit, že v Evropě nebudeme „zakládat“ žádnou novou „Zemi zaslíbenou“, ale spíše rozšiřovat stávající „Zaslíbená města a obce“, jakými jsou například Berlín a Vídeň s již existující silnou židovskou populací. Jak už jsem výše uvedl, v Evropě existují státy, jako je Španělsko a Německo které lákají potomky „svých“ židů zpět do země. Zkrátka a dobře, v Evropě dnes existuje mnoho měst a obcí, která nám mohou mentálně vyhovovat (a my jim) a jimž my - na oplátku - můžeme pomoci v jejich rozkvětu. O budoucnost židů v Evropě žádný strach nemám.