„Stará červená čára“ - stanovená po II. světové válce - dělící území vlivu mezi USA a SSSR vedla podél řeky Labe. Země, které ležely na západ od něj, spadaly do americké a na východ - do sovětské zóny vlivu.

O nepřekročitelnosti této červené čáry se mohlo přesvědčit jak Maďarsko v roce 1956, tak i Československo v roce 1968. Vstupem postkomunistických zemí do NATO stará červená čára zmizela a nová nevznikla. Dnes je Ukrajina jen zástupným problémem, jak mezi USA a Rusko nakreslit novou nepřekročitelnou čáru vlivu.

V podstatě ji lze na stavit jen dvěma způsoby: dohodou nebo válkou. Nevím, kde ji chce nakreslit Vladimír Putin. Mohu jen odhadovat, že co nejdále od svých hranic, zatímco USA naopak co nejblíže ruské hranici. Mohu se mýlit, ale jeden z mála možných kompromisů, kde nastavit novou červenou čáru, vede podél řeky Dněpr. Nebude-li tato „nová hranice“ vlivu akceptovatelná pro Rusko či USA, musíme čekat válku.

Souhrnně řečeno: klíč k míru na Ukrajině a k nakreslení nové čáry vlivu drží ve svých rukách hlavně Moskva a Washington. Teď musíme držet palce kancléřce Angele Merkel a prezidentovi Françoisi Hollandovi, aby se jim podařilo zastavit válku na Ukrajině. Klid zbraní by mohl vést ke druhému kroku, aby Rusko a USA zasedly k jednacímu stolu. EU by tak dokázala, že jí Nobelova cena míru právem náleží.