Většina médií se shoduje na tom, že německé volby vystavily paní kancléřce „vysvědčení“ za její politiku vůči muslimským přistěhovalcům. Obávám se jen, že takhle jednoduše otázka nestojí. V pozadí uprchlické krize leží mnohem hlubší a zásadnější problém: „kdo je naším skutečným a větším nepřítelem – pravoslavné Rusko či islámské Turecko?

Je-li jím Rusko, pak naším přirozeným spojencem proti němu je Turecko a politika Angely Merkel je vůčihledně smysluplná. Islámské spojence proti Rusku je přece třeba vítat s otevřenou náručí, postavit jim mešity, zaplatit imámy, nabídnout jim zdarma ubytování, zdravotní péči a vzdělání, aby se tu – pokud možno - cítili jako doma.



Víme také, že cílem nově budované Osmanské říše, jejímž dědicem se Erdogan cítí být, je rozšíření jejího území do severní Sýrie, severního Iráku, severovýchodního Íránu a turkicky hovořících zemí (a oblastí) na Kavkaze. Erdoganova vize zahrnuje restauraci tureckého vlivu i Evropě, konkrétně pak v Bulharsku, Makedonii, Kosovu, Černé Hoře a Bosně, čímž by se stalo Turecko dominantním politickým hráčem na Blízkém východě a kontrolovalo energetické, logistické a migrační přístupy do Evropy. S laskavými čtenáři se jistě shodneme na tom, že jako svého klíčového protiruského spojence je třeba Erdogana v těchto cílech bezvýhradně podpořit!

Do opravdu prekérní situace se dostaneme až tehdy, budeme-li považovat islámské nebezpečí za větší, než to ruské. Dojdeme pak ke skutečně tristnímu závěru, že v Sýrii Rusko a al – Asad, bojují proti Turecku i za EU, Prahu a Bratislavu. Co s tím, laskaví čtenáři? Kdo je vlastně náš spojenec a kdo nepřítel?