Odstrčená demokracie
V moderních dějinách se vládnoucí třída snažila vždy, všemi silami a prostředky “odstrčit“ lid od skutečného rozhodování o svém osudu. Nejčastěji k tomu byl použit systém politických stran, což bylo a je zakotveno i ve všech ústavách (lid vládne prostřednictvím politických stran). Významově je to stejné, jako by tam bylo napsáno, že lid nevládne vůbec. Jedinec / lid je elitami považován za zcela neschopný rozhodovat nejen sám o sobě, ale i o věcech veřejných, dokud nevstoupí do politické strany. Vstup do politické strany má stejnou váhu jako vstup do posvátné řeky Jordán, kde osvícen Duchem svatým se stává se nový straník k rozhodování o věcech veřejných plně kvalifikován.
Lid byl odstrčen od vlády i za socialismu, který měl na svém praporu vepsáno, že vládne jeho jménem. Komunisté k tomu využili vlastní stranu, o níž prohlásili, že je jeho předvojem (nejuvědomělejší částí dělnické třídy), takže sama ví nejlépe, co lid potřebuje a ptát se jej na cokoli je zhola zbytečné. Souhrnně řečeno: lid, byl za socialismu naprosto zbytečný, kromě toho, aby přišel k volebním urnám a potvrdil její vedoucí úlohu a její kandidáty. Nic jiného se po něm nevyžadovalo a taky o ničem nerozhodoval. Lid se nechodit k volbám bál a tak se účast voličů pohybovala okolo 99,9%, její kandidáti byli naprostou většinou hlasů zvoleni, což bylo KSČ interpretováno jako souhlas lidu s její politikou.
Systém vlády politických stran byl využit v ČR i po sametové revoluci. Ve spojení s volebním zákonem působí tak, že ani dnes lidu k vládnutí není nutně zapotřebí. V liberálních demokraciích zpravidla nevládne většina, ale největší menšina, která přibírá do vlády ještě menší parlamentní menšiny. Jen pro ilustraci: v posledních volbách do Sněmovny získala ČSSD 12 %, hnutí ANO 11 % a KDU-ČSL 4 % hlasů ze všech občanů zapsaných do voličských seznamů, a přesto sestavily vládnoucí koalici. Jinými slovy, jde o uměle vytvářené iluzorní většiny. Dnes úplně stačí, když ve volebním zákoně není uveden minimální počet voličů nutných k tomu, aby volby byly platné a tak v extrémním případě stačí, když se k volbám dostaví jen ti, kteří mají být zvoleni spolu se svými rodinami. Neklame-li mě paměť, pak k volbám do Evropského parlamentu přišlo jen řádově 18% oprávněných voličů, a přesto byly platné.
Sečteno a podtrženo, žádná Vláda lidu neexistuje, existuje jen Vláda jedné či více politických stran, což vyhovuje vládcům peněz, pro něž je mnohem snazší „uplatit“ jejich vedení, než lid (voliče) jako celek.
A teď si řekněme, proč se volbami toho ve společnosti moc nemění. K tomu, aby jakákoliv strana mohla být v liberální demokracii připuštěna k volbám, musí být zaregistrována na Ministerstvu vnitra. Stejně tak, jako za socialismu nemohla být zaregistrována strana, která by chtěla „zakroutit komunistům krkem“, dnes nebude zaregistrována strana s cílem Andreji Babišovi znárodnit Agrofert. Jinými slovy volič má možnost vybrat si jen z prorežimních stran a účastí ve volbách potvrdit jejich kandidátky. K ničemu jinému lidu třeba není. Ve své podstatě tato divadelní hra, kterou pod názvem „volební boj" strany s lidem hrají, jen znovu a znovu, potvrzuje platnost slov Kurta Tucholského: „Kdyby volby mohly něco změnit, byly by zakázané."
Takže milí voliči, hajdy k volbám!
Lid byl odstrčen od vlády i za socialismu, který měl na svém praporu vepsáno, že vládne jeho jménem. Komunisté k tomu využili vlastní stranu, o níž prohlásili, že je jeho předvojem (nejuvědomělejší částí dělnické třídy), takže sama ví nejlépe, co lid potřebuje a ptát se jej na cokoli je zhola zbytečné. Souhrnně řečeno: lid, byl za socialismu naprosto zbytečný, kromě toho, aby přišel k volebním urnám a potvrdil její vedoucí úlohu a její kandidáty. Nic jiného se po něm nevyžadovalo a taky o ničem nerozhodoval. Lid se nechodit k volbám bál a tak se účast voličů pohybovala okolo 99,9%, její kandidáti byli naprostou většinou hlasů zvoleni, což bylo KSČ interpretováno jako souhlas lidu s její politikou.
Systém vlády politických stran byl využit v ČR i po sametové revoluci. Ve spojení s volebním zákonem působí tak, že ani dnes lidu k vládnutí není nutně zapotřebí. V liberálních demokraciích zpravidla nevládne většina, ale největší menšina, která přibírá do vlády ještě menší parlamentní menšiny. Jen pro ilustraci: v posledních volbách do Sněmovny získala ČSSD 12 %, hnutí ANO 11 % a KDU-ČSL 4 % hlasů ze všech občanů zapsaných do voličských seznamů, a přesto sestavily vládnoucí koalici. Jinými slovy, jde o uměle vytvářené iluzorní většiny. Dnes úplně stačí, když ve volebním zákoně není uveden minimální počet voličů nutných k tomu, aby volby byly platné a tak v extrémním případě stačí, když se k volbám dostaví jen ti, kteří mají být zvoleni spolu se svými rodinami. Neklame-li mě paměť, pak k volbám do Evropského parlamentu přišlo jen řádově 18% oprávněných voličů, a přesto byly platné.
Sečteno a podtrženo, žádná Vláda lidu neexistuje, existuje jen Vláda jedné či více politických stran, což vyhovuje vládcům peněz, pro něž je mnohem snazší „uplatit“ jejich vedení, než lid (voliče) jako celek.
A teď si řekněme, proč se volbami toho ve společnosti moc nemění. K tomu, aby jakákoliv strana mohla být v liberální demokracii připuštěna k volbám, musí být zaregistrována na Ministerstvu vnitra. Stejně tak, jako za socialismu nemohla být zaregistrována strana, která by chtěla „zakroutit komunistům krkem“, dnes nebude zaregistrována strana s cílem Andreji Babišovi znárodnit Agrofert. Jinými slovy volič má možnost vybrat si jen z prorežimních stran a účastí ve volbách potvrdit jejich kandidátky. K ničemu jinému lidu třeba není. Ve své podstatě tato divadelní hra, kterou pod názvem „volební boj" strany s lidem hrají, jen znovu a znovu, potvrzuje platnost slov Kurta Tucholského: „Kdyby volby mohly něco změnit, byly by zakázané."
Takže milí voliči, hajdy k volbám!