„Nedávno se na celém světě připomínal den holocaustu - den spojený s osvobozením Auschwitzu, jak se u nás doma říkalo Osvětimi, a s prvním šokujícím zjištěním, jaké hrůzy se v lágrech odehrávaly v masovém měřítku po celou řadu let. Holocaust se připomínat má, už jen aby se nikdy nic podobného nestalo – ostatně příběh sám je milý i přes smutné zarámování,“ píše Alexandr Goldscheider.

Jeho příběh se mi tak líbil, že se o něj chci s Vámi podělit.

„Auschwitz byl jediný koncentrák, kde byli vězni, včetně dětí, tetováni, a to povětšinou na levém předloktí, Když jsem vyrůstal, tvrdil můj táta, že to je telefonní číslo, aby si ho lépe pamatoval.

I jako malému dítěti mi bylo zřejmé, že to jistě není pravda, ale vycítil jsem, že se nemám moc ptát. Pro ty, kdo se s tím snad nikdy nesetkali, přikládám fotku táty, kde je číslo 170266 patrné.

Není to jediná fotografická příloha, Pár dalších patří k méně kvalitním fotografiím v našem rodinném archivu, ale jsou, přinejmenším pro mne, nesmírně cenné: je na nich jedinečná postava literatury 20. století, Erich Maria Remarque.

Příběh, jak a odkud se vzaly, vynahradí jejich neostrost.
Jako šéfredaktor čtrnáctideníku Kino, v 60. letech nejuznávanějšího filmového časopisu ve východní Evropě, zasedal táta v porotách předních evropských filmových festivalů. Když byl v roce 1962 ve švýcarském Locarnu, měl při té příležitosti za cíl setkat se s nedaleko žijícím Remarquem, jehož věhlasná vila Monte Tabor byla dostupnější než jeho telefonní číslo.

Proto táta, po několika neúspěšných pokusech dovolat se, zazvonil jednoho krásného dne u brány vily tyčící se nad jezerem. Spisovatelův sekretář sestoupil po strmých schodech, poznamenal si tátovy údaje, požádal ho o posečkání, a po chvíli se vrátil s tím, že pan Remarque nebude, bohužel, moci žádné interview poskytnout.

Opravdu ne. Ne, nejen ten den, ale ani žádný jiný. Dozajista ne. Vůbec. Nikdy. Táta usoudil, že instrukce musely být od Remarqua, a nenechal se odbýt, až konečně sešel dolů sám Remarque a tátovi slušně, ale rezolutně vysvětlil, že neposkytne interview nikomu z tehdejší východní Evropy.
Pro někoho, kdo bral Remarquovy literární hrdiny jako typicky pokrokové, liberální, levicové a znal Remarqua jako odvážného a zásadního antifašistu, to přišlo jako šok, a táta najednou neměl slov.

Nebylo ani třeba. On to byl opravdu krásný den v parném létě, a táta, který sice chodil zásadně perfektně oblečený, měl přece jen sundané sako, vyhrnuté rukávy košile, a Remarque najednou spatřil něco, proti čemu vždy brojil: vytetované číslo na tátově levém předloktí.
Bleskově a hluboce se omluvil, okamžitě pozval tátu dovnitř a strávil s ním zbytek dne. Později se přiznal, že i při zásadě nepřijmout nikoho z východní Evropy, ho přece jen zaujalo jméno Goldscheider a chtěl si být jistý, že nedělá chybu.

A tak pro jednou číslo, kterým nacisti v Auschwitzu dehumanizovali své oběti, mělo svůj nečekaný, pozitivní dopad…
Bylo mi tehdy 12 let a Remarque a Hemingway pro mne jako spisovatelé znamenali všechno. Dodnes si pamatuji, s jakou pýchou jsem s tátou nesl vytištěný rozhovor s fotkami v obálce s ručně napsanou adresou Remarqua na pražskou Hlavní poštu. Živě jsem si představoval, jak poštovní zaměstnanec bude ohromený, až uvidí, s kým si dopisujeme.

Jaké proto zklamání, když mladá holka suše poznamenala, že nemůže přečíst lístek k rekomandu, který jsem tak pracně a pečlivě vyplnil sám, a požádala tátu, aby vyplnil jiný.
Když jsem protestoval, že je to posílané proslulému spisovateli Remarquovi, kterého každý zná, a jistě by mu to došlo i bez adresy, vůbec netušila o kom je řeč.

Schválně kolik dnešních mladých lidí to asi ví, o více než půl století později, kdy navíc jeho knihy neztratily nic na své kvalitě a jedinečnosti…“