Hovořit o židovské tématice a nezačít patřičným vtipem by byla naprostá ignorace. Takže: 'Známý reformní rabín Rabovitz byl tak vášnivým golfistou, že si i na Velký svátek - Jom kipur, šel odehrát svých devět jamek. Uviděl jej Anděl a hned na něj žaloval. Bůh na šesté jamce přikázal větru, aby golfový míček přenesl z odpaliště přímo do jamky. Anděl byl šokovaný a naštvaný: „Pane, tomu říkáš trest, vždyť trefil jamku na první ránu!“ „Jistě,“ odpověděl Bůh s úsměvem. „Komu se tím ale bude moci pochlubit?“'

Hanba mě fackuje, ale mě by se pochlubit klidně mohl. Nejsme křesťané a nemáme peklo, což je přirozeně nepříjemný trest. Hrozí mi ale jiný, a to ten, že nebudu zapsán do Knihy života, ale Knihy smrti. Jinými slovy, až přijde Mesiáš, neobživnu a na život v ráji mohu také zapomenout. Nechci zbytečně šťourat a rejpat, ale když už bych měl obživnout, rád bych si popovídal například s takovým Mojžíšem. Leč, chudák nesměl vstoupit ani do Svaté země a do ráje ho zřejmě taky nepustí. Zajímavé by mohlo být střetnutí i s Heinrichem Heinem, Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Obávám se ale, že jako kamarádi z mokré čtvrti a otcové nemanželských dětí se tam jen těžko dostanou. Zajímalo by mě i popovídání se Sigmundem Freudem, ale protože žil s dvěma sestrami najednou, na ráj taky moc nevypadá. Hugo Haase s jeho kokainovými večírky bychom v ráji asi také marně hledali. Tak nevím, zda by mě bavilo žít mezi samými svatými, spíše ne, ale dovedu si představit a pochopit, že to může být meta pro jiné věřící.

Deset dnů pokání
Deset dní mezi Roš hašana (Novým rokem, ZDE) a Jom kipur (Dnem smíření, ZDE) nazýváme dny pokání. Sefardskými židy je Jom kipur nazýván dokonce jako den „trýznění duší“ a „očisty od hříchu“ (Lv 16:29-34; 23:27-32; Nu 29:7). Ve svém okolí vyhledáváme přátele i nepřátele a snažíme se je odprosit za vše špatné, co jsme jim v uplynulém roce provedli. Talmud na mnohých místech vypráví o velikosti těch, kteří uměli odpouštět a naopak člověk, který je upřímně prošen o odpuštění a prosbu nepřijme, je chápán jako veliký hříšník. V 16. kapitole Třetí knihy Mojžíšovy čteme: „V tento den za vás Hospodin vykoná smírčí obřady a očistí vás ode všech vašich hříchů. Budete před ním čistí.“ Tato slova Tóry se vztahují na všechna provinění, kterých jsme se my, lidé, dopustili vůči Hospodinu. Aby Hospodin přijal naše modlitby, stačí, aby se člověk upřímně kál. Avšak, jak učí židovská tradice, hříchy, kterých se člověk dopustil vůči svému bližnímu, Hospodin promine pouze s jednou podmínkou: ten, kdo svému bližnímu uškodil, musí u něj nejprve dosáhnout prominutí svého provinění. Pokud se mu to podaří, cesta k zápisu do Knihy života je mu otevřena.


Stojí ráj za trýznění duše a těla?
Je mi s podivem, kolik lidí se chce do ráje, odkud jsme byli vyhnáni, vrátit. Nejen židovské, ale všechna ostatní náboženství jim kladou při vstupu do něj mnohé podmínky, příkazy a zákazy. Na závěr, mi dovolte, kacířskou otázku: „Stojí ten život ráji vůbec za to se jimi trýznit“? Otázka přímo hamletovská!