…a nejezdí za nimi náhodou až do Turecka, Ghany, Tunisu a Maroka? Nepřejte si slyšet, jak o nich mluví místní muži! A teď z druhé strany věkového spektra: co mladé zlatokopky, Femme galante (jako byla metresa Madame de Pompadour, milenka samotného krále)? Nejsou jejich žádoucí kořistí právě bohatí, starší a vlivní muži?

Za svoji mužskou povinnost považuji vzít do ochrany Yanna Moixe před zuřivými feministkami. Francouzský spisovatel způsobil poprask rozhovorem, v němž tvrdí, že považuje za zhola nemožné, aby ve svých padesáti letech milovat ženu starší, než je on sám, protože je pro něj už „příliš stará” a ani její tělo „není nijak mimořádné”.

Předesílám, že tím jen vyjádřil jen svoji věkovou svoji preferenci, nikomu ji nevnucoval, ani jí neformuloval jako jedinou možnou a všeobecně platnou. Ke své radosti, znám řadu mužů s opačnou preferencí, kteří by s Yannen Moix určitě nesouhlasili. Namítli by mu, že řada starších žen má na straně druhé svůj osobitý šmrc, jsou chytré, vzdělané, kultivované a dokážou muže hluboce uspokojit. Jediné, co mu vytýkám, je neuctivé vyjádření o stárnoucím ženském těle, což je skutečně buranství prvního řádu. Konec konců ani na stárnoucí mužské tělo není moc hezký pohled.

Smutné je, že feministky chtějí nacpat starší muže do postavy Pantalona, známého z commedie dell´arte. Většinou starý, ošklivý, bohatý Pantalone touží svést (rozuměj zneužít) chudou, mladou a krásnou Isabelle… Bohatost vztahu věkově rozdílných partnerů ukázal například dvaasedmdesátiletý Goethe svoji romantickou láskou k sedmnáctileté Ulrice von Loevetz. Jejich láska - soudě z dopisů, které si mezi sebou vyměňovali - byla romantická. Traduje se, že Gothe díky ní dopsal i svého Fausta a bez lásky k Ulrikce by nespatřily světlo světa ani Marianskolázeňské elegie:

„… Vždyť nedoved jsem milovat už ani, ba pohas ve mně pud, být milován; s ní vrátilo se náhlé odhodlání, a žízeň po činech, ruch nových plánů: jak obrozující je lásky síla, má duše nejněžněji ucítila. To bylo její dílo! – Stesk se kladl mdlou, dusnou tíží na ducha i tělo, zrak zchvácen podobami hrůz, mi chřadl, co srdce, prázdnem zpustošené zelo; tu naděj nad známým se mihla prahem: a ona zjevila se v slunci drahém. …“147
Elegie končí následujícími verši smutku po Ulrice: „… Mně ztracen svět, já v sobě ztracen hynu, já, jenž býval bohů miláčkem; mne bozi svedli: skříňku Pandořinu (Překlad O. Fischer).