Jednoho krásného dne přijeli do Izraele jednat zástupci provincie Al Anbar. Bez mučení přiznávám, že jsem zpočátku vůbec nevěděl, že taková provincie vůbec existuje.

Pojďme si ji nejprve představit: Al Anbar je největší a zároveň jeden z nejméně osídlených regiónů západního Iráku. Sousedí se Sýrií, Jordánskem a Saúdskou Arábií. Obyvatelé jsou převážně sunnitští muslimové. Hlavním městem provincie je Ramádí, mezi další významná města patří Fallúdža, Al-Ká'im a Haditha (více ZDE).



Největším přírodním bohatstvím Al Anbar jsou vodní zdroje, bohužel ukryté hluboko pod povrchem. Technologicky by je Izraelci mohli zpřístupnit. Provincie by se díky vodě mohla stát „potravinovou oázou“ Blízkého východu. Navíc má Al Anbar ne nevýznamné zásoby ropy a zemního plynu. Vedle nedostatku technologií ji ještě velmi trápí nedostatek pracovních sil.

Obsahem jednání zřejmě byla nabídka Izraele pomoci jak s technologiemi, tak i nabídkou pracovní síly. Palestinci jsou pracovití, mají stejnou kulturu, a navíc jsou to sunnité, což by mohlo naklonit sunnitsko – šiítskou rovnováhu v prospěch původních anbarských sunnitů. „INSHALLAH“ (bude-li to vůle Boží) smlouva o spolupráce se podaří uzavřít.

Mohl to být vhodný model k řešení sporů mezi Izraelem a Palestinci. Izrael vytvoří v okolních zemích lukrativní pracovní místa a nabídne je Palestincům. Volba by byla na nich…