Po delší době opět zdravím z města, kde je (ne)možného opravdu mnoho. Ano, pořád jsme tady v Adaně a pořád býváme udržováni v rozpacích z některých aspektů zdejšího života (z větší části) resp. mile překvapováni tím pozitivním, co se zde nabízí (z menší části).

Ačkoliv už jsem pomalu rezignoval na snahu si zdejší absurdity nějak vnitřně zdůvodnit a vytvořil si jakýs takýs nadhled, který mi dovoluje se přes řadu pro mě nepochopitelných věcí přenést, potěšil mě rozhovor s tureckým politikem/umělcem jménem Zülfü Livaneli, který jsem si včera přečetl na Reflex.cz. Bylo totiž docela příjemné slyšet kritiku na adresu Turecka z úst představitele tureckého kulturního života. Jestli se tu totiž něco opravdu nenosí, tak je to sebekritika. Je to zvláštní, ale v žádné ze zemí, které jsem měl možnost navštívit, jsem nepociťoval tak silný nacionalismus založený na přesvědčení o jedinečnosti dané země.

V této souvislosti nemůžu nezmínit Atatürka, jehož bezmezné uctívání (respekt není to správné slovo) je vštěpováno dětem už od útlého věku. Dochází tak k situacím, kdy vám devítiletá holčička (aniž byste se jí na to sami ptali) z vlastní iniciativy zdůrazňuje význam Mustafy Kemala pro tureckou společnost. Když se jí zeptáte, co přesně že to tedy ten slavný státotvůrce dokázal, konkrétní odpovědi se vám nedostane.
Portréty Atatürka musejí ze zákona viset ve všech státních institucích, ve skutečnosti se s ním ale setkáte ve většině veřejných prostor od realitní kanceláře přes čistírnu až po sázkovou kancelář. Portrét Atatürka je umístěn mj. i ve všech (!) školních učebnicích a na začátku každého vyučování se zpívá turecká hymna. Není třeba výjimkou, že mladí lidé nosí i trika a mikiny s Atatürkovou podobiznou. Představa, že by čeští teenageři nosili mikiny s Masarykem nebo Havlem, mi přijde docela obskurní.

Patřím ke generaci, která ještě zažila komunismus a má výhodu srovnání. Zdejší průvody na hlavní třídě s vojenským orchestrem vyhrávajícím hymnu při sebemenší příležitosti mi ledacos evokují. Můžu vás ubezpečit, že na spoustě balkónů visí celoročně turecké vlajky o velikosti okenní tabule, při zvláštních příležitostech se pak můžete setkat i s XXXXL velikostí, kdy je vlajka spuštěna z balkónu dolů přes několik pater.

Pořád jsem vás nepřesvědčil? Co třeba tohle: je pravidlem, že při státním svátku na počest narození resp. úmrtí Atatürka se musejí žáci přesto dostavit do školy, kde se účastní (většinou) patřičně emotivního projevu ředitele školy, žákovských recitací vlastnoručně napsaných ód na Atatürka a dalších do kultury zahalených politických výlevů. To vše proto, aby se po nějakých 90 minutách zase rozešli a odjeli si konečně domů užít den volna. Pro někoho to může představovat sympatický projev patriotismu, mně to spíš připadá jako docela úspěšně aplikovaný brainwashing.
Aby bylo jasno, nechci v žádném případě zpochybňovat přínos Mustafy Kemala pro tureckou společnost. Jeho reformy určitě přispěly k tomu, že Turecko dnes není na úrovni řekněme sousední Sýrie. Tento způsob projevu úcty zdá se mi ale poněkud nešťastným. “My jsme potomci Atatürka a kdo je víc?!?”.

Pěstování pocitu výjimečnosti má za následek značnou sebestřednost a tím omezenost populace ve smyslu neschopnosti přijímat jakékoli okolní vlivy. Většina lidí tak vůbec nezná jinou kuchyni než tureckou a není to jenom tím, že by měli obavu z vepřového (turecké jídlo je totiž přece stejně nejlepší, tak proč bychom měli ochutnat něco cizího?). Podotýkám, že mluvím o vysokoškolsky vzdělaných lidech, kteří mají možnost cestovat. Jejich stravovací program je ale i v zahraničí omezen pouze na turecká bistra, kterých je (naštěstí pro ně) ve většině metropolí dostatek nebo na fast foody typu McDonald’s. Asi tedy není třeba zdůrazňovat, že v Adaně nenaleznete např. žádnou čínskou nebo indickou restauraci. Pro většinu domácích je velkým překvapením, když neznáte místní XY herečku, místního XY zpěváka nebo místní XY tele-novelu. Když se vás někdo zeptá, zda znáte z Turecka něco víc, nemusíte se obtěžovat výčtem míst, která jste navštívili. To totiž nikoho vlastně ani nezajímá, důležité je hlavně říct, že jste cestovali po Turecku a že se vám to líbilo, pak jsou všichni spokojení.

Ale abych nebyl pořád jenom negativní (koneckonců jsme si Turecko vybrali sami a nebylo by fér pořád jen kydat hnůj), jsou zde i věci, které mi na Turcích imponují. Je to např. džentlmenské chování mužů k ženám (nejvíc patrné třeba při jízdě autobusem MHD) nebo úroveň pohostinství. I v té nejzapadlejší jídelně totiž máte pocit, že jste Host a obsluha podle toho náležitě kmitá. V porovnání s většinou rádoby lepších restaurací v Českých Budějovicích, kde abyste se skoro báli objednat, je to příjemná změna. Navíc ve všech podnicích, kde jsme se stali více či méně pravidelnými hosty, nás vždycky vítají s úsměvem (ne, fakt si nevymýšlím) a jsou rádi, že jsme zase přišli. Tady samozřejmost, v Česku pořád ještě rarita...?