Zeman, Konvička a spol. mají ve svém islamofobickém neofašismu podle všech průzkumů největší podporu mezi lidmi z menších obcí, nižšího vzdělání a vyššího věku. Jak to definuje před časem Petr Honzejk ve svém zajímavém (protože nejednostrunném) komentáři, jde většinou o lidi, kteří sama sebe hodnotí jako přehlíženou část společnosti. Dodává, že takoví snadněji podléhají autoritářským režimům, a ty se na ně také v první řadě obracejí. Pro dotvrzení jeho slov si stačí přečíst Hitlerovy projevy nebo Komunistický manifest. Naléhají svými idejemi právě na ty odstrčené, opomíjené.
Chci věřit tvrzení zdejších zodpovědných, že „naši“ muslimové jsou umírnění a nechystají teroristický útok na koncertu ryze české dechovky. Ovšem i mezi hlasy odborníků na teror (Mají teď lidi profese specializace! Ale doba je zlá.) zaznělo, že jeden psychopat se může najít v každém společenství. Tedy že i v prostředí umírněných se lze nadít magora, který někde stiskne rozbušku.
Titulek je vypůjčený z předválečné písně Voskovce a Wericha. Ovšem, jak řekl další klasik, Mark Twain: „Historie se sice neopakuje, ale někdy se může rýmovat.“ Není tedy verš o nemocné mocné Evropě tak docela nepřípadný. Příval uprchlíků a teroristické útoky výrazně změnily poměry sil v Evropské unii. Stále to s ní bylo jako na houpačce. Hou sem: euronadšenci, ba huráevropané. Hou tam: euroskeptici, až eurohubitelé. Od fantaskní vize kontinentálně sjednocené supervelmoci až po resentiment národních států a státečků. Tyto dva konstrukty se neustále „stýkaly a potýkaly“. Chvílemi se zdálo, že z jejich střetů vzejde cosi rozumného.