Sluníčkář nejspíš nejsem. Nerad bývám součástí nějakého houfu. Nesnáším zdrobněliny; naskakuje mi z nich vyrážka. Slunce je sice zdroj života, ale může se proměnit v zhoubně pulsující temnou hvězdu (to je, prosím, autorská licence, prosím, aby mi astronomové nenadávali, že to tak není).

Přesvědčení, že se u rajského pramene mohou bratrsky sejít všichni bílí, černí, žlutí, hnědí, rudí, ba i zelení (třeba oni mužíčci, co se znenadání na Krymu vyrodili nejspíš po samooplodnění), objímat se a trávit dny ve veselých hrách, krmíce se navzájem mlékem, strdím a kaviárem, mi připadá přinejmenším naivní. Protože ovšem současně trpím syndromem neselektovaného soucitu, který je v současné české společnosti ze značné části opovrhovaný, mám nyní problém. Vlna uprchlíků zdá se mi být poněkud naddimenzovaná, a to jak množstvím prostým, tak nadbytkem jiných kulturních návyků a zvyků. Současně jsem ale přesvědčen, že nejde lidi prostě zahnat zpátky do moře, přicházejí-li z míst, kde jim jde o život. Navíc si (nejspíš na rozdíl od místní většiny) uvědomuji, že prchají před tím, čeho se my tolik zatím abstraktně bojíme, totiž islámským (v mnoha případech pseudoislámským) či asádovským terorem.

Přesto, jak už jsem řekl, nejsem současnou situací nijak nadšený a vítat se nechystám. Ovšem mnohem zásadněji nevítám skutečnost, jak v této souvislosti u nás začaly bujet xenofobie, rasismus a český šovinismus, touha po řídícím a omezujícím autoritářství, mnohdy na hranici fašismu. Přicházejí, či lépe – rozmáhají se -- s Milošem Zemanem, doc. Konvičkou, Okamurou, či zábavnými uskupeními jako je Úsvit nebo Ortel. A. B. Bartoš to je trochu jiný vykuk, pro toho je atak na muslimy pouhou objížďkou při ofenzívě vůči Židům.

Odmítám ideologii i řeč těchto tvorů, včetně těch, kteří se mezi nimi tváří jako všeznalí mudrlanti (hlavně koránologové), používající prolhanou nebo překroucenou „vědeckost“. Korán u nás umí vykládat nezaujatě pár lidí, ovšem ty nikdo neposlouchá. Už poněkolikáté opakuji, že budu-li šikovně pracovat s biblí, učiním z ní krvežíznivou příručku, a jejím jménem začnu mordovat bližní. Pro ty, kteří se teď nadechují k onomu otřepanému: víra a náboženství jsou vždycky kořeny zla!, vznáším námitku: nejvíc lidí v poměru k času a prostoru své existence zavraždil ateistický komunismus.

Už padlo oblíbené tvrzení, že zásadním motivem jsou strach, nejistota a úzkost tzv. obyčejných lidí. Průzkumy ukázaly, že společností prolézá rasismus. Mohu připustit, že každá rasa je jiná, nikdo ale zatím věrohodně nedokázal, že některá z nich je lepší. Pokud nepřijmeme jako důkaz Mein Kampf. Navíc: jestli někteří místní kazatelé brachiálního odmítání jiných kultur jsou demonstrací hodnot bílé rasy obecně a českého národa zvlášť, nezbývá než hezky česky říci: „potěš koště“.

V jejich projevech většinou nezní argumenty, nýbrž nenávist, zabalená do zdánlivých pravd. Co už toho zmotal Zeman? Sotva mi tu v diskusi nějaký pán vytkl, že v souvislosti s panem prezidentem používám sloveso „plácat“, už tu byl „kalašnikov“. On pak Ovčáček vždycky řekne, že výrok jeho pána nebyl další čirý nesmysl, to jen kavárenští povaleči nepochopili brilantní bonmot hlavy státu. Bon mot ovšem znamená dobré slovo ve smyslu slovo vtipné a Zemanovy výroky s ambicí být vtipnými se proměňují v čím dál kopytnatější. Sázka na to, že Miloš Zeman neplácne něco zmatečného, to je totéž jako vsadit tutovku, že se fotbalista Tomáš Rosický nezraní.

Bylo by to vlastně k smíchu, kdyby to nebylo tolik nebezpečné. Kdyby tomu tolik lidí nenaslouchalo a kdyby tak nemručelo veřejné mínění. Karel Čapek měl pravdu, když řekl: je-li něco horšího než vlastní mínění, pak je to veřejné mínění. Vědět to ale není nic platné. Zdejší politici tomuto „hlasu lidu – troubě Boží“ naslouchají až podlézavě. Podívejme se na takového Andreje Babiše; ještě k tomu dodá zlevněné pivo.

Celá ta třaskavá kombinace má pak drsné konce. Kdo s nimi nesouhlasí, toho označují jako „vlastizrádce“. Ne, že by podali trestní oznámení s podezřením, rovnou označí a odsoudí. Zatím ještě nevykonávají tresty, ale myslím, že mnozí z této čeládky by rádi. Všechno hezky najednou, pohromadě: obžalovat, odsoudit, oddělat.

Kde ovšem vzniká tento pocit nadřazené pravomoci? Co si to dovolují, nazývat někoho vlastizrádcem, tou urážkou nejurážlivější? Vytvářet seznamy těch, které za vlastizrádce drze samovládně prohlašují? Jak si mohou přivlastňovat nárok brát mi moji vlast? Copak je jejich? Patří jim? Zatím si právo na příslušnou poměrnou její část osobuji. A chci je hájit zuby nehty. I když občas se zoufalstvím v duši hledím, jak jim moji, naši vlast mnozí zvolenci nabízejí jako buřty s cibulí: „Sežerte si, milánkové!“