Kdysi, na konci padesátých let minulého století se hrály Večery pod Moskvou pořád dokola. Uznejme, že melodie písničky Vasilije Solovjeva-Sedého v podání operního barytonisty Jana Soumara byla chytlavá, nicméně já jsem tehdy byl zachvácen pubertou. Což znamená na jedné straně, že jsem činil vylomeniny, ale současně že jsem začínal brát rozum.

Můj tatínek už nepochybně rozum měl, navíc byl muzikantským fandou s kořeny v Jaroslavu Ježkovi; u nás se tedy poslouchalo Radio Luxembourg. V době „podmoskevských večerů“ Elvis Presley zpíval, tuším, Dixieland Rock, King Creol či Trouble. Vyhrával u nás nad ruskou i českou verzí Večerů vyšším rozdílem než kontumačně.

Ta rodinná kontumace jakéhokoliv importu ze Sovětského svazu trvala neustále proto, že náš tehdejší život nebyl jenom večery pod Moskvou. Pod Moskvou byla i rána, dopoledne, odpoledne, noci. Pořád jsme byli pod Moskvou. A kdo dal jakkoliv najevo, že o to nestojí, dostal po moskevsku po čuni. Jen pár let před tím se za to rozdávaly poměrně četně i oprátky. Proto naši, nemajíce sílu či odvahu až sebevražednou ke koncepčnějšímu či otevřenému odporu, navrch se tvářili alespoň nějak „huj“, ale doma byli jednoznačně „fuj“.

Což v nás, většině zdejších občanů, trvalo ještě dalších čtyřicet let. Chovali jsme se při zdi, ale v mnohém je to omluvitelné. Hrdiny jsme se nezrodili. A čas podmoskevských večerů nebyl lehký, navíc to nevypadalo, že někdy skončí. Pravda, nevěšelo se, ale urážka (za kterou byl považován jakýkoliv nesouhlas s kremelskou politikou) Sovětského svazu byla trestána přísně, leč nespravedlivě. Pod Moskvou jsme byli stále. Při tom už jsme o „zemi, kde zítra znamená včera“ leccos věděli. Ostatně se jí mezi lidem říkalo „země, kde zítra znamená předevčírem“ a význam to mělo časově opačný, než jak to kdysi Julius Fučík vylhal. Ale stále byl ten kulhavý zaostávající kolos vydáván za náš vzor, za jakousi pohádkovou zemi. Za stát na Východě, kde se zpívat smí, zatímco v tom na Západě ne. Na kteroužto prolhanou propagandu pořád o Vánocích čučíme ve staré pohádce. A při tom všichni jenom trochu soudní věděli, že je to naopak, ti nejsoudnější potom, že ne tak docela a úplně, ale více méně ano. Navíc jsme neznali žádného ševce, který by kvůli tomu přeskakoval hranici k nám. Za to hodně ševců i neševců utíkalo na druhou stranu.

Věru, nebyl jsem nijak vášnivým příznivcem našeho vstupu do Evropské unie, vím, že podobné věci mají vznikat a konstituovat se odspodu, ne shora. Ale bylo mi jasné, že potřebujeme spojence, že chci žít v otevřeném světě, kde nejsou ostnaté dráty a pohraničníci, a kde je taky volný pohyb zboží. A kde nemusím být zrovna Chuckem Norrisem nebo Václavem Havlem, abych mohl říci, že nesouhlasím. A tak jsem vcelku s uspokojením hlasoval pro naše členství v EU.

Co se týče NATO a Spojených států, jsem, pravda, amerikanofilem, ale ideově velmi smíšeným. Oslovoval mě sice Ronald Reagan a filmy, oslavující USA, už od těch pionýrských o dobývání divokého západu a dalších s Johnem Waynem, na druhé straně ale vím hodně o severoamerických Indiánech, mám rád muzikál Hair a Lawrence Ferlinghettiho, Boba Dylana či Kurta Vonneguta. Na Americe si cením, že je schopna nechat to všechno žít pohromadě a nezpronevěřit se ničemu z této melanže. Byť, samo sebou, chybička se občas vloudí. A tak jsem byl i rád, že jsme v NATO. Zejména kvůli tomu, abychom už nikdy nebyli pod Moskvou k večeři, k snídani i k obědu. Taky ke svačině.

A cítím to tak pořád. Neboť se vskutku raději budu mýlit s USA, než budu mít pravdu s Putinem. Jak už bylo řečeno kdysi Jiřinou Šiklovou. Rozumím tomu, byť to vypadá zmatečně. Ono se totiž nakonec za nějakou dobu stejně vždycky ukáže, že ta moskevská pravda žádnou pravdou nebyla. Že to byl jenom vyčůraný trik. A že to stejně nikdo nepřizná. O omluvě nemluvě.

Je podivné, že občané země, která zažila dobu, v níž bílé kolečko byl černý čtvereček, pokud tak rozhodl Kreml, mají tolik krátkou paměť. Oni by to snad klidně začali respektovat znovu, byť vidí, že to ve východní „velmoci“ je pořád stejně. Pokud nevidí, jsou jako Orwellův kůň Boxer, poctivec-přitroublík, kterého prasata podvedla a skončí na jatkách, či prolhané čuně Pištík, které doufá, že mu to vynese.

Silnější než zkušenost, je, zdá se, vliv všelijakých webových stránek, žijících z ruských zdrojů. Darebáků internetových pseudodiskutérů-trollů, chrlících za pár rublů proruské nehoráznosti, komolící historii i současnost. Samozřejmě nepomiňme řady přesvědčených snad ani ne „slavjanofilů“ či „rusofilů“, spíše „putinofilů“, kteří se rekrutují zejména z pelechů starokomunistů a neonacistů. V neposlední řadě svoje si uhrávají všelijací analytici a politologové, mající v utajení k Moskvě blíže než na vlastní záchod. Bylo by to srandovní, kdyby to nebylo smutné. Jako by lidé začínali spojovat svou budoucnost se zemí, která není schopna po dlouhá desetiletí využít neuvěřitelného nerostného a vůbec přírodního bohatství, které ji bylo shůry dáno. Zachází s ním tak, jako ti hloupější z feudálů v časech motyky a nůše. Nakopou a odnesou na trh. Sami jej zpracovat nedovedou. V Rusku nevyprodukují ani pořádné auto. A nechte si vyprávět ty, kteří viděli opravdový ruský venkov… Kreml „umí“ (kromě usilovného držení kroku ve vesmíru) jenom jaderné zbraně a má schopnost jimi neustále vyhrožovat. Což jediné ho činí silným.

Nápadník trůnu v naší komunistické straně Josef Skála se nechal nedávno slyšet, že Spojené státy mají zájem, aby Evropa oslabila. Proto naznačoval, že uprchlická krize je ze země „za velkou louží“ řízena. Kdysi by řekl, že všechno zlé a komplikované způsobují žraloci z Wall Streetu a jestřábi z Pentagonu. Už to tak prostomyslně neříká, ví, že to vyznívá jaksi tupě. Ale od myšlenky obecné „americké viny za všechno zlé“ neuhnul.

Byl bych rád, kdyby mi někdo vysvětlil, proč by měli právě Američané zájem na tom, aby jejich nejpřirozenější partner a spojenec – starý kontinent -- byl v nesnázích. Oslabilo by to, chtěj, nechtěj, i je. Euroatlantický svět je příliš propojen, aby se evropská krize tak či onak nedotkla Spojených států. S Rusy je to jinak. Jakýkoliv evropský problém, položíme-li zásadní otázku „Qui prodest?“, je pro Moskvu manou z nebe. Roztříštěná Evropa otevírá prostor pro šíření ruského vlivu. A, milí přátelé, Rusové dosud nezapomněli, jak „Sojuz nerušimij“ hřměl při každé příležitosti v české kotlině. Jak jsme byli večer, ráno, v poledne, i v noci pod Moskvou. Ostatně o tom Putin se slzou v oku mluví při každé příležitosti. A ze svého hlediska má pravdu. Z našeho ovšem ne. Dovolil bych si proto se soudruhem Skálou polemizovat: domnívám se, že imigrantský příval pohání spíše kola ruského mlýna. A proto bych hledal krajánka, když už bych ho hledal, který ve světě jeho mohutnost podporuje a šíří o něm negativní zprávy, spíše na opačné straně, než v kancelářích CIA.

Současné nálady, kulminující v touze odejít z Evropské unie, jsou, dle mého názoru, a to přesto, že jsem k bruselskému dvoru velmi kritický, zpozdilejší než mnichovská dohoda či naše smlouva se SSSR z roku 1943. Pokud bychom něco takového učinili, nejen že se zpřetrhají naše vazby na civilizovaný svět, a to kulturní i ekonomické. Přiznejme si, že kupříkladu bez Škoda-Volkswagenu by naše hospodářství dost skomíralo. Především by to ovšem znamenalo, že se otevřeme expanzi ruského vlivu. Ta je, jak známe už od věků, a jak nám posledních pár let znovu ukázalo, velmi nemilosrdná až brachiální.

A obávám se, jak vidíme na zdejší „launě“ lidu českého, že brzo začneme pochybovat i o důležitosti členství v NATO. Šaškovským chováním při diskusi o americkém radaru jsme už ostatně dokázali, jak si umíme vážit své bezpečnosti. Ach, ty večery pod Moskvou… jsou přece tak romantické, až nyvé. A vypadá to, že vzpomínka na ně neodolatelná.

Má-li někdo představu, že dokážeme být v současném světě suverénním, ba dokonce nedotknutelným neutrálním státem, není už ani naivní, je, dámy prominou, blbý. Velmi přesně to vyjádřil v knize-rozhovoru jeden z našich nejvýznamnějších historiků a etnografů, odborník, zabývající se vznikem a zánikem států, profesor Jan Rychlík: „Suverenita je pojem 19. století. Ve století jedenadvacátém nemůže být zcela suverénní stát o rozloze necelých sedmdesát devět tisíc kilometrů a s deseti milióny obyvatel. Stojíme před jasnou volbou „buď – anebo“ – buď jsme součástí západních struktur, v jejichž prospěch musíme svou suverenitu částečně omezit, anebo se dříve či později dostaneme pod imperiální vliv sílícího Ruska. Každý si může vybrat. Já už si vybral.“
Dodávám, že já také.

A Rychlík nazývá mýtus o národní suverenitě, s prominutím, „jakousi duševní onanií“.
I k tomu se připojuji.

Pokud se ovšem rozhodlo i to množství občanů, kteří touží odejít z EU, že si zamasturbuje a západní svět opustí a vrátí se zase do večerů pod Moskvou, máme smůlu. Holt si opět budeme večer pouštět Radio Luxembourg a Hlas Ameriky. A neříkejte, že tohle se už nemůže vrátit. I dnes se ztrácí svoboda velmi snadno. Získává hůř. Na shledanou v podmoskevských večerech!