Mám fotbal rád. Kdysi jsem chodíval jeden týden na Slavii, druhý na Spartu a ještě jsem při tom stačil zaběhnout do Dolíčku i dát si nedělně dopolední druholigovou či třetiligovou klobásu na Viktorii Žižkov.

Nelze říci s čistým svědomím, že tehdy byla naše kopaná čistá jako sklo. Vzpomeneme-li si třeba na pozoruhodné výsledky Sparty s Teplicemi a současně Bohemians v Třinci, které poslaly rudé do 2. ligy, na „klokanskou“ aféru s černými fondy, při níž se fotbalovými ochozy neslo: „Chtějí zlikvidovat Bohemku, takhle je to přece všude…“, na občasné remízové dýchánky v derby pražských „S“, v nichž bylo jasné, že nedopadnou jinak než plichtou (když náhodou jeden ze soupeřů potřeboval body oba a druhý se pohodlně povaloval někde ve středu tabulky, tak to se holt prohrálo, aby byl klid na Letné i v Edenu), nebo na „brilantní“ výkony rozhodčích, které si v ničem nezadaly s kousky současného Damkové a Tulingerova komanda a vzbuzovaly v nás, fanoušcích, zuřivost… a že se neuplácelo? Bývaly časy, kdy se hráči sami skládali na částku, která „přesvědčí“ soupeře, aby dopadl jako sedláci u Chlumce a body přišly tam, kam měly. Nemluvě o tom, co už dnes neplatí: v den výplaty se v „patronátních“ podnicích jednotlivých klubů objevovali mládenci v tuzexovém oblečení, přijíždějící nadstandardními automobily, a inkasovali mzdu za práci, o níž ani nevěděli, jak se jmenuje, natož jak vypadá. Byli-ť to přece fotbalisté-amatéři. To byl takový specifický socialistický podfuk. Tradice nečistoty ve fotbale zůstává zachována. Režim, nerežim.

Byť rozdíly bychom našli: tehdy zasahovala do fotbalového dění strana a vláda; většinou někteří komunističtí funkcionáři, podle toho, kterému klubu fandili, či jak chtěli pomoci svému regionu. Jeden čas se kupříkladu Spartě přezdívalo Sparta ÚV Praha (například za pražské vlády předsedy Městského výboru KSČ a člena předsednictva ÚV KSČ, miláčka Antonína Novotného a údajného rudého partajního mecenáše Antonína Kapka, neblahé paměti), Ostrava měla také mnohokrát specifické podmínky, aby se horníci nezlobili. O svérázném postavení vojenských klubů v čele s ATK, později ÚDA, ještě později Dukla Praha nemluvě. Zvlášť, když se předsedou svazu stal dlouholetý velitel Dukly Rudolf Kocek.

Samozřejmě se o tom příliš nepsalo, protože socialistický sport byl přece zcela bezúhonný. Bez steroidů, bez podvodů a politika se do něj vůbec, ale vůbec nezatahovala. To, že se na sportovních stránkách objevovaly titulky, jak na těch a těch olympijských hrách získaly země tábora míru a socialismu více medailí než prohnilé kapitalistické…; to bylo přece zcela nepolitické. Že s týmy, které vyjížděly do zahraničí, jezdíval estébácký dozor, aby hoši a dívky náhodou, opravdu čistě náhodou neselhali, to také nemělo s politikou nic společného, Šlo přece o ty mladé lidi, aby si případnou emigrací nezkazili život.

Na druhé straně to lid nepoliticky splácel kupříkladu výraznou nedůtklivostí vůči soupeřům ze SSSR, což po okupaci v roce 1968 přešlo až v čirou nenávist. Objevovaly se dokonce i nespravedlivé fámy, jako že s „Rusáky“ v tom či v tom zápase jsme „museli“ prohrát a ono to zatím bylo tak, že byli skutečně lepší. Upřímně řečeno, kdyby Sověti hráli třeba s Marťany, fandilo se mimozemšťanům. Což u mnohých přetrvává dodnes, spolupříčinou ovšem je mimořádná ruská arogance, která vystupuje ve sportu zřetelněji než v životě „civilním“.

Těžko by se také objevila tehdy nějaká petice, aby Kocek odtáhl z postu předsedy fotbalového svazu a nějakého estébáka si vzal s sebou (to by se to tam asi značně vylidnilo). Nediskutovalo se. I v kopané fungoval čtvrtý článek ústavy. Tvrzení, že „za komunistů bylo líp“ je lživé obecně, ve fotbale samozřejmě také. Pravdou ovšem je, že mnozí s „minulou“ minulostí ve fotbal zůstali, nejspíš nejen Roman Berbr, ale nevím, nelustroval jsem je.

Ovšem i když nemohu říci, že „bylo líp“, stav naší kopané mě štve. Co je platné, že se o něm veřejně mluví, když se nic nemění (ostatně jako v mnoho oborech zdejší lidské činnosti). Letošní liga předvedla mnohé neuvěřitelnosti, a zakončila skutečně úžasným finále: v samém závěru to byly tyátry tak absurdní, že by je horko těžko zvládl talent i tak vynikajících autorů „dramatu nesmyslu“ jako byl například Havel, Ionesco, či Beckett. Upřímně řečeno, chování fotbalových funkcionářů velmi připomíná Hugo Pludka z Havlovy Zahradní slavnosti:

„Jde jen o to, kdy je lépe víc být a míň nebýt a kdy naopak je lépe míň být a víc nebýt; ostatně ten, kdo příliš je, může brzy vůbec nebýt, a ten, kdo za určité situace umí do jisté míry nebýt, může zas o to lépe za jiné situace být. Nevím, jestli vy chcete víc být nebo víc nebýt, a kdy chcete být a kdy nebýt, ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt.“

Obávám se ovšem, že nakonec všechno skončí u toho, že se rozhodčí Marek Pilný poněkud „zpumprlíkoval“ a dostal za to velký „flastr“. Přičemž to je to poslední, co by mi vadilo. Každý někdy ujede. A nakonec: zápas to nijak neovlivnilo.

Je to totéž jako když se Miloši Zemanovi vyčítají jako jeho vrcholné maléry „viróza“ u korunovačních klenotů či pár sprostých slov v rozhlase. Kdyby to byly jeho jediné „přečiny“ a „zločiny“, byl by to vcelku roztomilý státní šéf. Horší je, že se při kritice prkotin přehlížejí prohřešky daleko nebezpečnější jak občanům této země, tak země samé.

Stejně tak i u fotbalu. Opilý sudí je jenom taková lapálie. Možná třešnička na dortu, ale ne samotný korpus oné fotbalové „sladkosti“ se všemi jejími jedovatými příměsemi. Upřímně řečeno: normální člověk snad nemůže existovat v našem fotbale coby rozhodčí, není-li permanentně trochu „pod parou“. To by se přece musel zbláznit.

Proto vyzývám: „Omilostněte rozhodčího Marka Pilného! Není příčinou poměrů v české kopané, ale jednou z jejich obětí!“

A protože, jak jsem uvedl na začátku, mám hru v míč kopaný rád, a obávám se, že tato nádherná podívaná stane se také obětí poměrů, které jsou v jejím řízení zavedeny od (jak jsem naznačil) už prastarých časů, a to obětí poslední a největší, žádám současně: „Omilostněte i fotbal! Ať z něj vypadnou všichni ti, kteří způsobují, že slušný fanoušek se na něj nemůže dívat, ani o něm číst, aniž by si nedal pár panáků!“

A Velký Čáp (jeho indiánsko-fotbalové jméno) Miroslav Pelta se ušklíbne a řekne si: „Teď chvilku tak trochu nebudu, abych mohl zase ještě víc být.“ A odjede -- ono se to nabízí tak, až je to laciné, ale nedá mi to – třeba na Čapí hnízdo, aby to tam probral s Andrejem Babišem. Jistě si porozumějí. Takový je ten náš svět. Co je proti tomu jeden nametený rozhodčí!