Když v lednu 1991 uvolnili ekonomičtí reformátoři ceny, nastalo chvilkové pozdvižení. V obchodech panovalo napětí. Moje maminka reagovala na alarm v žižkovském hokynářství svérázně. Jak ostatně bylo jejím zvykem. Proletářský žižkovský původ velel jí nazývat věci pravými jmény a k jádru věci se dostat úspornými prostředky.

„Ženské, co brečíte,“ řekla: „Já žila celý život skromně, tak budu žít skromně i dál. Hlavně, že už tady nebudou.“

Čímž myslela sovětské okupanty a kolaborantský duch vládnutí jimi dirigované jedné strany.

Před pár dny jsme oslavili pětadvacet let od chvíle, kdy okupační vojska odtáhla. Nikdo se s nimi tehdy hezky neloučil. Spíš si lidi odplivli. Však také rozžehnat se s okupantem srdečně, neřkuli s láskou, to je kolaborace. Ne, že by v letech normalizace byla o kolaboranty nouze, ale když okupant prohraje, mizí jeho přisluhovači jako přísloveční hlodavci rodu Rattus rattus, tedy krysa obecná.

Myslím, že to byl den, jehož jubileum si zasluhuje větší slávu. Ovšem českému veřejnému prostoru se asi nezdálo být to nějak důležitým. Že odtáhli okupanti. Jenom Miloš Zeman to oslavil po svém. Charakteristicky. Nejprve prohlásil, že by naše členství v NATO mohlo „posvětit“ referendum. Dodal, pravda, že on by hlasoval pro setrvání. Ale věřte mu. Se zkušenostmi, které máme ohledně jeho pravdomluvnosti. Vzápětí navrhl, že by bylo dobře s Ruskem jednat. Jak víc už dojednávat s Ruskem, které historicky tradičně považuje návrhy na jednání za projevy slabosti? Kompromis za svoje totální vítězství? Zeman ohledně jednání s Rusy je přinejmenším představitelem evropského appeasementu, po česku přeloženo: „mnichovanství“. Prodal by nás a hlásal by, že nám přinesl mír.

„Dialog může být nástrojem změny postojů některých ruských politiků. Zatímco taková raketa s termonukleární hlavicí může být použita jenom jednou, tak dialog může být používán setrvale," řekl.

Nevím, proč se doprošovat změny postoje „některých“ ruských politiků. Především: kterých? A co by vlastně právě tito tajemní anonymní politici, jimž se, jak vnímám Zemanovo poselství, musí speciálně podlézat, očekávali od dialogu? Jsou to nějací Slavíci-loupežníci? Čarodějové Kostějové? Dalo by se tomu věřit. Opět tradičně historicky po rusku: politika maršálů, tajných služeb a konspirací. Pak je ovšem těžké nabízet právě jim debatu. Neboť oni neuznávají jiná stanoviska než ta svoje. A lžou. Lžou. Lžou.

Vždyť to jsou právě oni, kteří žijí z ruského hlubokého komplexu méněcennosti. Ten vedl, vede, a, obávám se, bude vést, Rusko, později Sovětský svaz, nyní opět Rusko, ke kolektivně paranoidnímu přesvědčení, že se všichni rozhodli „matičku svatou Rus“ zničit. Z jednoduché příčiny: prohnilý Západ nechce pochopit a připustit, že Rusko je „druhým Římem“, spasitelem světa. Výhrůžky termojadernými hlavicemi a vojenskou silou vůči zabedněnému světu proto zatím zaznívají spíše z Kremlu, než naopak.

Bylo to Rusko, které pohřbilo diskusi, která započala v devadesátých letech minulého století. Rusko okupovalo Krym a udržuje válečný vřed na Ukrajině.

Možná, že by Zeman sám mohl zahájit jednání s Ruskem při svých návštěvách v někdejší vile bankéře Jiřího Poppera, kterou Edvard Beneš ukradl pro Rusy coby ambasádu. Tehdejší prezident zcizil dům člověku, s nímž se stýkal v britském exilu, o němž věděl, že válku přežil. Vila byla nejprve po nacistické okupaci poněmčena a po sovětském osvobození poruštěna. Charakteristické. Takové místní česko-ruské osudy. Zlodějina proběhla zvláštním Benešovým dekretem a ty jsou, jak známo, nedotknutelné. Stejně tak, jako místa, jež podupala bagančata ruského vojáka.

Rusové v ukradené Popperově vile tedy dodnes sedí a kují pikle. Pokud někdo věří tomu, že by nechtěli obnovit svůj vliv v „ráji to na pohled“, je naivní. Už jenom lži, jež začali šířit o srpnové okupaci v dokumentu ruské státní televize, o něčem svědčí. Lži na úrovni tvrzení, že jsme si Národní muzeum oklovali sami.

Miloš Zeman by měl s otevřeným hledím říci „svému“ národu“, o čem tam s nimi vyjednává. A občas se vůči podivné politice Ruska vůči naší společné, komplikované a nijak pěkné (zejména z kremelské strany) minulosti ozvat. Ale to by ho strýček Vladimir napomenul. A platí prastaré: „Ruské pohlazení, medvědí políbení.“ Zeman se Putina prostě bojí.

Vcelku lze očekávat, že v Moskvě brzo dostane někdo nekřesťanskou pokutu za to, že se o 21. srpnu 1968 vyjádří kriticky. Nedávno se cosi podobného stalo v ruském Permu Vladimíru Luzginovi. Sdílel informaci, že Stalin spolu s Hitlerem napadl Polsko. Luzgina bude pravda stát 70 000 korun.

Brzo se možná dozvíme, že Katyň nebyla. Že deportace tisíců polských intelektuálů a důstojníků nebyly. Že němečtí komunisté, kteří hledali záchranu před Hitlerem v SSSR, důstojníky NKVD spřáteleným důstojníkům gestapa předáni nebyli… Margarete Buber-Neumannová, která ve své knize Zajatkyní Stalina i Hitlera tento transfer na mostě přes Bug v městě Brest strhujícím způsobem popsala, bude označena po rusku za zrádkyni či kriminální lhářku nebo za blázna.

Kdo bude říkat pravdu, ten si to odskáče. Protože pro pravdu se Rus nejvíc zlobí.

Věru, paradoxně to působí ve srovnání s důkladným vyšetřováním účasti Britů na válce v Iráku. Hledání pravdy. Padni, komu padni. Umíte si představit, že by kdy k něčemu takovému došlo v Rusku?

To naopak: můžeme očekávat, že se hanebnost, ba padoušství, jehož se na nás Kreml dopustil v osmašedesátém, bude v ruské propagandě stále více obracet v tvrzení, že to bylo správně a že jsme si to zasloužili. Však i ti zavraždění, kteří šli proti tankům s holýma rukama.

Moje maminka už je mrtvá. Myslím, že by dnes to svoje „Hlavně, že už tady nebudou,“ říkala s chvěním v hlase. Neboť při svém instinktu zkušené ženy žižkovských ulic by se bála, aby ti, co odtáhli dveřmi, už už nešplhali do okna. Někdejší kremelští okupanti i dnešní čeští noví kolaboranti. Jenom přeměněni z rodu Rattus rattus na Rattus norvegious. Po našem potkan obecný.