Za jeden z nejpraktičtějších odkazů Tomáše Garrigue Masaryka českým prezidentům považuji prezidentský majestát. Je to nástroj velmi výhodný k udržení popularity a konec konců i moci. Méně výhodný je tento instrument pro samostatné politické vědomí občanů, neboť setrvačně vychyluje či deformuje jejich kritické myšlení pod vlivem pražského Hradu.

Věru nevím, zda to Prezident – Osvoboditel učinil podvědomě či z chladného kalkulu, ale přikláněl bych se spíše ke druhému. To, jak obratně narouboval roli demokratického prezidenta k resentimentu po mocnářském uznání národa a státu, byl kousek jako z dílny samého mistra vládnutí Niccolo Machiavelliho.

Největší státo- a zejména národotvornou výčitkou císaři Františku Josefovi I. od formujícího se českého národa byla skutečnost, že se nenechal korunovat českým králem. Tím vlastně v očích poddaných habsburského trůnu stavěl v mocnářství lid Zemí Koruny české do jakési druhořadé role. Vyvolávalo to mezi Čechy frustraci, mezi některými i zlobu.

Mocnářství jsme slavně rozbili a hle: na světle hnědém Hectorovi, valáškovi s hvězdou na čele, předníma nohama do půl spěnky bílýma, se slušivými bílými ponožkami na nohou zadních, vjel do nové republiky muž s majestátní bílou bradkou, skřipcem na očích, ve stylizované uniformě, s masaryčkou na hlavě. Jako by panovníkům té doby z oka vypadl. A navíc: ubytoval se na Hradě. Nahlížíme-li na to z jakékoliv strany: takovou opovážlivost, uvelebit se v mocnářských postelích by si netroufla hlava žádného normálního demokratického státu. Zvlášť toho, který právě vzniká s patetickými fanfárami revoluce rozbíjející monarchii.

Císař nebyl schopen ani ochoten nabídnout lidu národního krále. Prezident ho svým poddaným dvojjedině promptně dodal.

Masaryk tím vyplnil prázdné místo ve formování české identity. Pravda, trochu přes ruku, nicméně velmi účinně. A v mnoha ohledech. V rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem sice tvrdí, že se na vzniku československé církve husitské podílel jen nepatrně: „Já jsem byl v otázkách náboženských vždycky zdrženlivý.“ Ale ve Světové revoluci píše: „Československá církev je církví husitskou.“ Predikuje tím do jisté míry směr pojetí víry. Toho se ostatně představitelé této církve často dovolávali.

Stal se i spolutvůrcem „nového národa“, a to sice národa „československého“. Byl to koncept ahistorický, mocenský, odsouzený k neúspěchu, nicméně Masarykem velmi prosazovaný. I z tohoto pokusu o formování „národa“ je cítit jakási „panovnická svévole“.

Národy (zejména český, moravský a slezský) Masarykovu koncepci „panovnického prezidenta“ přijaly s nadšením. Byl mu i udělen jakýsi královský přídomek „Osvoboditel“.

Do jisté míry prosadil i politickou dynastickou posloupnost. Přinutil politickou reprezentaci, aby za jeho nástupce přijala (po velmi tvrdých a lstivých bojích), jeho „politicky a sociálně adoptivního syna“ Edvarda Beneše.

TGM shlížel z Hradu na lid v podhradí coby přísný, leč spravedlivý mocnář. Konečně jsme se po dlouhých letech národní poddanské zneuznanosti, paradoxně až v republice, dočkali svého ryze českého krále. Byť to byl prezident.

O Masarykově genialitě, charismatu, politických i sociálních schopnostech, o jeho daru vtisknout lidu i prostoru nadlouho svoji vůli, svědčí skutečnost, že panovnický „genius loci“ neopustil Pražský hrad ani po jeho odchodu z života politického i pozemského.

Funkce prezidenta-panovníka formuje a tvoří osobnost na Hradě, nikoliv naopak. Pokud si vzpomínám, pokorně to přiznal pouze Václav Havel, od ostatních jsem to neslyšel, ale možná, že jim křivdím. Každý, kdo přijde na pražský Hrad ve funkci hlavy státu, obléká si obrazně, chtěj, nechtěj, masarykovský panovnický hermelín. Získává tím mnohé, kupříkladu značnou část popularity a jisté nedotknutelnosti mezi těmi dole v podhradí.

Dokonce i v časech největší nespokojenosti s komunistickým režimem měli, byť „rudí“, prezidenti jakousi výjimku, odpustek, ve veřejném mínění. Nepatřili pro občany tak úplně do jedinostranické nomenklatury. Symbióza „nových pořádků“ a Masarykem vytvořeného staronového „panovnictví“ daly vzniknout vskutku ojedinělému, nevídanému bastardu: „bolševickému mocnáři“.

Byť měli Gottwald a Zápotocký vraždami zakrvavené ruce. I když první „dělnický“ prezident si užíval se svým těžkým alkoholismem, a druhý prokazoval značnou přitroublost, s níž se nechal vmanévrovat do „měnové lži“, či kázal o „chudém Ježíškovi a bohatém dědu Mrázovi“. Ať Novotný fungoval skrze hlupský byrokratismus a omezenost, z níž se vymykalo pouze jedinečné nadání pro mariáš. U Svobody panovnický majestát mohl hezky přirůst k jeho válečné skutečnosti i válečnému mýtu; byť to byl sovětský kolaborant a od ostudného podpisu hanebných „pendrekových zákonů“ ze srpna 1969 pro značnou část mladých lidí i „děda Zradílek“. Přišlo-li pro národ na ono „Tvoje slova budiž: Ano, Ano, Ne, Ne!“, zůstávali stále „našimi“ pány prezidenty, zda-li ne Prezidenty. Tento „panovnický“ odér vznešenosti, vanoucí z pražského Hradu si udržel i „slovenský buržoasní nacionalista“ Gustáv Husák.

Revoluce 1989 a pozice Václava Havla tuto roli hlavy státu ještě posílila. Uvědomoval si ji, jak výše řečeno, a myslím, že ji velmi rád a velmi obratně uměl přiživit. O Václavu Klausovi nemluvě. U něj se domnívám, že je přesvědčen, že dal této podobě prezidentské funkce ještě mnoho dalších úžasných rozměrů, které jí povýšily ve věci vznešenosti a majestátu.

Miloš Zeman zdůrazňuje návaznost na Tomáše Garrigue Masaryka velmi intenzivně. Dokonce lze říci, že se považuje přímo za jeho logického a nejbližšího nástupce. Však při svých vystoupeních mnohokrát seděl před velkým portrétem Tatíčka Osvoboditele. Atmosféra nástupnictví. Provázanosti. Jistě má Zeman také pocit, že roli prezidentského panovníka ještě něco přidává. Jakousi lidovost. Rozměr krále Ječmínka. Nebo že by byl reinkarnací Václava IV.? Chodí mezi poddanými, nachází jejich strasti a problémy; kupcům hrozí protažením v koši pod Karlovým mostem, byť jim švindlířství zatím nikdo neprokázal. Ostatně panovnickou žilku v Miloši Zemanovi nalezneme i pro jeho familiární vztah ke královským klenotům.

Má to však zádrhel: s těmi, kdož s ním nesouhlasí či se nedostatečně klaní jeho panovnické Velikosti, touží naložit jako řečený král Václav s Janem z Pomuka. A ohledně návaznosti na Tomáše Garrigue Masaryka je tu jedna dosti zásadní věc. Přečtěte si všechna slova zakladatele prezidentsko-panovnického kultu Tomáše Garrigue Masaryka o pravdě. Samo sebou je otázka, nakolik to byla stylizace a nakolik skutečně pevný životní postoj. Ovšem nachytat TGM při lži či polopravdě nebylo právě jednoduché. (Byť by se našlo.) A Miloš Zeman?

Jeden den: Daniel Hůlka má angažmá ve Vídeňské opeře. (Informace údajně zněla: „Možná budu mít koncert ve Vídni, Miloši!“ Inu: hodinky jako holínky. Obojí se natahuje.)

Druhý den: Česká televize nastražila past na první dámu. (Může kdokoliv říkat, že je to tvrzení proti tvrzení, kdo zná mechanismy televizní výroby, návaznosti mezi natáčením a vysíláním, termíny tvorby, rytmus zpravodajství a práce na magazínech, musí jednoznačně potvrdit, že Hrad plácal hloupé nesmysly.)

Třetí den: Americký velvyslanec bojkotoval oslavy 28. října.(Byť seděl vedle německého velvyslance a byl zpodoben na fotografii z akce.)

Hezký výkon za tři dny po sobě. To se vždycky Jiří Ovčáček nadře, aby nějak jinak odelhal to, co bylo odelháno.

Z nepravd, polopravd a zmrzačených pravd Miloše Zemana dala by se vydat velmi tlustá kniha. Snad už možná sebrané spisy. Najděte si web Demagog.cz. Počtete si. (Ne ovšem pouze o Zemanovi, ale jeho stránky jsou vskutku výživné.)

Budeme-li chtít poukázat na hluboké rozdíly mezi Masarykem a Zemanem, stačí použít několik citátů z TGM a porovnat je se Zemanovou realitou:

„Vůdcem dobrým bude ten, kdo dovede sloužit a kdo cítí, že sám je veden a veden být chce.“

„ Nedovedeme-li milovat nepřítele, buďme k němu aspoň spravedliví.“

„ Jen ať jsou spory, ale ať se bojuje s rozumem a poctivě.“

A když už byl řečen magický Ovčáček. TGM činil zásadní osobní vyznání v hovorech s jemu blízkým Karlem Čapkem. V souvislosti se Zemanovým příchylným Ovčáčkem nabízí se: „Jaký prezident, takový Čapek!“

Zatím stále v mínění lidu ještě je Miloš Zeman pod ochranou panovnické aury pražského Hradu. A samozřejmě také je obklopen rozsáhlou tělesnou stráží těch, kteří jsou ochotni přísahat, že: „Toto bílé kolečko je samozřejmě černý čtvereček, a obojí leží zcela jistě vlevo dole, ó, náš veliký Pravdomluvče!“ Též ho zarputile podporují ti, kdo neradi připouštějí vlastní chybu, zvlášť v něčem tak závažném jako je prezidentská volba. Nicméně, zdá se mi, že Zeman je nejblíže ze všech československých a českých hlav států, co jsme jich měli (včetně Emila Háchy), zasadit panovnickému trůnu nad Hradem, i koruně a žezlu toho, kdo na něm sedí, rozhodující ránu. Pracuje na tom usilovně. Teď ještě, aby to způsobil svojí vlastní „masarykovskou drobnou prací každodenní“, a ne, abychom to museli pochopit až v nějaké skutečně dramatické krizi země, do které by nás zavlékl společně se svou už nepanovnickou osobou.

Můžeme se dočkat, že jednou, až půjde panovník Zeman středem svého lidu, ozve se dětský hlásek: „Ale vždyť on je úplně nahej!“

A všichni prozřou.

Pohled, pravda, asi nic moc. Ale bude jasno.

Od té doby budeme mít nějakého takového úplně normálního nepanovnického prezidenta jako všichni. Ne jeho Veličenstvo. A na pražském Hradě bude cedulka: „Miloš Zeman se zasloužil o normálnost tohoto místa. Čímž i o stát. Ale nerad.“ A to je konec pohádky, milé děti.