Mám vždycky dobrý pocit, když někde ve Spojených státech povstanou Indiáni a dají najevo, že ještě nezapomněli na svoji identitu. Proto mě zde, na Aktuálně.cz, potěšily fotografie z indiánské rezervace Standing Rock. Siouxové a Čejeni již čtyři měsíce protestují proti tomu, aby tudy vedl ropovod Dakota Acces. Ten ohrožuje přírodu a prý i klid v hrobech předků. Inu, rudí bratři dbají svých starých přísloví „Zacházejte se Zemí dobře. Země vám nebyla dána vašimi rodiči. Země vám byla půjčena vašimi dětmi.“

Každý z nás má několik knih, které jen nepřečetl, ale staly se kouskem jeho života. Kdo to takhle nemá, jakoby nežil, dle mého přesvědčení. A některé z těch knížek jdou s námi až z dětství. Mám jich taky pár; jedna z mých dětských, v níž nejspíš občas zalistuji až do smrti, jsou Dva divoši od Ernesta Thompsona Setona. Zálesáka, spisovatele a malíře. Zakladatele woodcraftu, lesní moudrosti. „Zvláštní znamení woodcraft, touhám prostřenej stůl, dálka ruku ti podá, chleba a sůl,“ zpívá Wabi Ryvola v pro mne nejkrásnější trampské písničce.

Ve Dvou divoších je takový příběh. Zavřeli do vězení Indiána za krádež koní. Seděl v klidu celý podzim a zimu, stoicky, beze známek nějakého trápení. Až pak přišlo jaro. Skrze zamřížované okénko Indián uslyšel hejkání táhnoucích husí. Vyskočil do vzduchu a zemřel.

Jestli chápete, já tomu chlapíkovi rozumím. Dá se žít v nesvobodě. Člověk drží. Drží. Drží. A pak uslyší husí výzvu. Pozvání k cestě. A buď vzlétne, nebo zemře. Bez svobody to nejde napořád. Což bylo mým rudým bratřím jasné.

Proto mi dělá radost, vidím-li na fotografiích opět mé rudé bratry takové, jací byli, než skončili v rezervacích. Netvrdím, že se tam mají špatně. Ba zásadně nepatřím k těm, kdož vytupěle vykřikují, že Američané rudochům ukradli zemi a vybili je. To je velice složitý a vůbec ne ideologický příběh. A počet členů mnoha kmenů je větší, než býval, když muži, ženy a děti rudého plémě před příchodem bílé tváře umírali v únoru, příslovečně zvaném měsíc hladu, či když se bavili svou nejmilovanější hrou – válkami mezi kmeny. Právě tak kompenzace, které dostávají od státu, jsou značné. Kupříkladu v některých případech neplacení daní.

Když ale ta svoboda… Plný břich taky není všechno. Proto mě potěší, když čtu, že o svobodě Indiáni ještě vědí. Že ji pořád, někde na krajíčku, nesou v sobě. Byť už to taky není, co bývalo.

Mimochodem: myslím, že mnohem méně než američtí Indiáni dostali Chanti, Jakuti, Burjati, Zyrjané (Komi), Čukčové, Samojedi (Něnci) a další sibiřské národy od Rusů, když tam zaznělo magické: „Jdi na východ, mladý muži…“ ve stopách kozáka Jermaka Timofejeviče, vůdce expedice na Sibiř ve službách kupecké rodiny Stroganovovů.

A že „sibiřští Indiáni“ si také vytrpěli svoje. Násilí. Epidemie nemocí, jež neznali. Místo „ohnivé vody“ „ohnivá vodka“.

O čemž se vůbec nemluví.

Vskutku by mě zajímala taková srovnávací historická studie způsobů a metod při osidlování „divokého Západu“ v USA a „divokého východu“ v Rusku. A zejména porovnání chování domorodého obyvatelstva vůči kolonizátorům. Indiánští válečníci, to byl vskutku „kus života těžkého“. V ničem se od dobyvatelů nelišili. Ba možná jejich „zpestření bojů“ bylo divočejší a krutější než bílých mužů. Nebyla asi žádná radost pro vcelku nevinného a nestranného mexického kupce strávit zakopán v písku až po hlavu hodiny a hodiny, než mu mravenci a jiný hmyz vyčistí zevnitř lebku. A apačský náčelník Cochise (měl, pravda, co oplácet, ovšem na nevinném?) sedí na bobku a celý den to divadlo se zájmem pozoruje. Co osadnické děvčátko, které našli po nájezdu zdivočelých mladých dakotských (jak se správně říká Siouxům) mužů napíchnuté zaživa na řeznický hák. Přečtěte si Krvavý poledník od Cormaca McCarthyho. Vztahy tam, „na hranici“, byly oboustranně vskutku vřelé.

Což přiznávám já, kdo hledá každou zprávu o tom, že moji rudí bratři jsou ještě vidět a slyšet.

Ostatně, zda definitivní degenerace našeho cikánského začlenění do společnosti nezačala tím, že jim v roce 1957 spálili vozy a nezahnali je do panelákových rezervací. Byť v tomto případě je to trochu jinak: My jsme přišli k Indiánům. Romové přišli k nám.

(Proč říkám a píši tu cikán, tu Rom? Inu, nejsem příliš politicky korektní. Vyrostl jsem na Žižkově a tam se Rom neříkalo. Požádá-li mě ale cikán, abych mu říkal Rom, vyhovím. Taky bych nechtěl, aby mi někdo říkal „čecháčku“ jenom kvůli tomu, že to na mnoho mých spoluobčanů vskutku sedí jako ono příslovečné na jiné příslovečné.)

Udělalo mi tedy radost, že opět slyším o svých rudých bratrech. Jistě, že nejsem docela jako oni. Sotva bych vyskočil do výšky a zemřel, kdybych slyšel volání husí, které táhnou s jarem. Nemám tolik bolestný pud svobody. Ale mám ho. A neustále jej cítím. A vadí mi, když se ozývají šamanské bubny, které dílem vyhrožují a dílem varují, že se tu se svobodou zase něco děje. A že jako by byla vzbuzována a rostla nenávist, která svobodu žere jako smečka vlků bizoní tele.

Jsme-li u vlků: každá zmínka o mých rudých bratrech vždycky něco přivolá. Nejen rozmarné knížky z dětství. Ale třeba tento vlčí příběh:

Indiánský dědeček vyprávěl vnukovi: „V nitru každého člověka neustále probíhá krutá bitva. Je to boj mezi dvěma vlky. Jeden vlk je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobectví, hrubost, nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a přehnané ego. Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, pochopení druhého, štědrost, věrnost, soucit a důvěra.“

Vnuk chvíli mlčel a pak se zeptal: „A dědečku, který z těch vlků vyhraje?“ A starý Indián odpověděl: ,,Ten, kterého krmíš.“

Děkuji, moji rudí bratři.