Poslední dny jsou ve znamení demokracie. Ohání se jí kdekdo. Sobotka říká, že ji musí hájit proti Babišovi, který ji prý nemá rád. Babiš tvrdí, že demokracii rád má. Značná část zdejšího davu si představuje „svoji vládu“ jako záplavu referend, v nichž „lid“ bude rozhodovat o všem, od jmenování stavebníka jaderné elektrárny, přes trest smrti, až po zásadní rozhodnutí, kterak šít kanárům pumpky.

Paradoxně současně s touhou navodit tu pravou ořechovou „lidovládu“ se občané chvějí na právo určit, kdo se stane jejich jediným a nenahraditelným vůdcem, tím, kdo postupně a nenápadně nebo zostra revolučně nahradí demokracii demokraturou. Filozof Herbert Marcuse: „Svoboda může posloužit jako mimořádný nástroj k podmanění, protože svobodná volba otrokářů neruší ani otrokáře ani otroky.“ V takové řízené demokracii (terminus technicus Vladimira Putina) pak najednou lid volí, jako jsme to znali za komunistů. Volí, volí, neví, proč vlastně, ale zvolí.

Ty současné předvolební manifesty o boji za demokracii jsou samozřejmě omylné a v omyl uvádějící. Ne-li přímo lživé (či alternativně faktické, jak to pěkně umí opentlit Donald Trump). Andrej Babiš není proti demokracii. Nevnímá ji. Ani racionálně, ani intuitivně. Chápe svět jako obchodník (v nejlepším případě), či jako kupčík se vším včetně odpustků (zejména pro sebe) nebo -- dle některých -- jako koňský handlíř, který se snaží vytvořit nový, úžasný systém po způsobu jak jinak než koňských handlířů: dříve než koně odvedli na koňský trh, obrousili mu staré žluté zuby, do krmení přidali arzen, čímž nablýskali srst a očím dodali lesku, mírně hemelku přiopili; koník pak byl bujný a vypadal mladě. No, nekupte to!

Kdyby Babiš o demokracii cokoliv zásadního tušil, nemohl by vypustit z úst populismy o redukci zvolených zástupců občanů. Jistě, ulici se tím zavděčí, nikoliv však normalitě společenských poměrů a procesů. Chápu jeho hledisko: menší počet lidí se lépe diriguje. Nejlépe by dozajista byli třeba jen dva, tři náměstci. A pokud možno pouze z jeho strany. Či z Agrofertu. Taky by si Babiš, byl-li by „tvorem demokratickým“, nevyhradil právo škrtat v kandidátkách. Nevyjádřil by se o sněmovně jako o žvanírně. Zvlášť, když podobně kdysi mluvil o Společnosti národů Hitler. Byť dikce hitlerovských projevů stává se světovou módou současné „nové politiky“.

A to už vůbec nemluvím o filozofii „státu coby podniku“. Jestli je něco, co nemá s demokracií pranic společného, pak je to tato obludná, pro demokrata až hnusná představa.

Vůbec je to zábavné: Sobotka tvrdí, že Babiš nemá demokracii rád. Babiš oponuje, že ji rád má. Jako by se bavili o nějaké holce. Demokracii totiž není možné mít rád. Na to je příliš nudná, pomalá, někdy nepochopitelná, ba neuchopitelná, zcela neefektní a kdo ví, co ještě. Lze ji jenom respektovat nebo nerespektovat. V krajním případě za ni bojovat. Ne však z lásky, nýbrž z vlastního občanského prospěchu. Či nebojovat, ba naopak bojovat proti ní. To ve prospěch někoho jiného. Strany nebo oligarchy. Případně pro zájem jiného státu. Což všechno však mnohdy ti, kteří jsou vmanipulováni do války s demokracií, ani netuší. Dokonce často jsou přesvědčeni, že válčí (volí) za ni. A to za tu nejsprávnější.

A ostatně: jak si vůbec může Sobotka dovolit zvedat prapor demokracie jako symbol svatého grálu, za nímž se vydal na strastiplnou předvolební pouť? On, který nedávno připustil, že by klidně vládnul s komunisty? Tedy s těmi, kteří už otevřeně navazují na jednoznačně vlastizrádné období této partaje, na normalizaci? Personálně i ideově. Jistě, je to volená parlamentní strana. To díky společenské shovívavosti pod heslem: „nejsme jako oni“, a také zásluhou vlastní cynické mazanosti. Ovšem s demokratickým pohledem na svět nemá KSČM nic společného. Umíte si představit, dejme tomu, Martu Semelovou jako ministryni školství?! To by se v brzo vzniknuvších direktivních osnovách objevilo, že pilný signatář rozsudků smrti Klement Gottwald se zasloužil o stát a že děti školou povinné mají v rámci výuky občanské výchovy přinášet květiny k jeho hrobu. A taky že udušení Milady Horákové v oprátce bylo moc přísné, ale nějak potrestaná přece být musela. Vždyť porušila zákony, zavedené dle navýsost humanistického hesla: „Kdo není s námi, je proti nám!“. Sobotko, jít do boje za demokracii s takovým spojencem, to je jako spojit se v úsilí za zachování lidského života s kanibaly.

Demokracie se stala v posledním čase velkým symbolem. Všichni o ní žvaní. Všichni o ni bojují. Jako by to byl výše řečený svatý grál. Ovšem ve skutečnosti z ní dělají umolousanou couru, vhodnou k jakémukoliv politickému a mocenskému použití. A činí tak nejen mnozí politici, ale bohužel i značná část občanstva. Pořád slyšíme či čteme z úst trouby Boží, veřejného mínění, že tahle současná demokracie není to ono, že musí přijít jiná, Opravdová. Naše. Nikdo sice neví, jak by měla vypadat, ale jasné je, že nejdřív se musejí potrestat ti, kteří se davu nelíbí.

Ona na své omyly veřejnost časem po svém totálním selhání zpravidla vždycky přijde. Ovšem bývá osudově pozdě. Alespoň na nějakou nepříjemnou a smutnou dobu. Inu, ale zase můžeme během toho poloprávního či zcela bezprávného času po hospodách nadávat na všechny kolem, kteří to to podle nás zavinili. To nám vždycky šlo.