Nakonec: vlastenec
Už jsem to slyšel v poslední době párkrát. Česká společnost se prý vinou nějakých zemězrádných záškodníků nachází ve stavu, v němž slovo vlastenec zní jako nadávka. Pokud tomu tak je, jsem zřejmě masochista: k této nadávce se hlásím. Považuji se totiž za vlastence.
Nevím ale, zda mě jako vlastence chápou mnozí, hlásající vlastenectví jako svoje vyšší poslání. Coby program, sdělený jim kdesi na hoře Říp (nebo Blaník) autoritativním národním božstvem. Jsou obklíčeni nepřátelskými Germány, islámskými dílem zabijáckými a dílem hladovými čmoudy, jež neumějí rozeznat, neschopnými či zákeřnými evropskými komisaři, agresivními raketami NATO, fašizujícími liberály, zrádnými havloidy, kdo ví kým placenými neziskovkami… Samozřejmě také židy v čele se sorošem, rotšíldem, hilsnerem a dalšími. Ti se v boji s českými vlastenci posilují konzervami s dětskou krví, jak nedávno uvedli v pronárodně-slovanském AE News v souvislosti s úmrtím židáka rokefelera. Sionisté tak nečiní sami, k dlouhověkosti si takhle pomáhají i členové starých šlechtických rodů, bankéřských dynastií a nejspíš vůbec celý Bildeberg.
Je úžasné a obdivuhodné, jak stojí tito praví a nelíčení vlastenci, plec vedle plece, srdce vedle srdce, huba vedle huby proti nenávistnému rozsáhlému protičeskému spiknutí. A kolik toho riskují, neboť každým okamžikem může je zasáhnout střela teroristy, kterými se to v naší rodné Čechii jenom hemží. Případně hrozí jim protinárodní soudní moc na příkaz zglobalizovaných politiků. Či ukrutná, tajuplná smrt kouzla woodoo, přivolaného nějakým přistěhovalcem, mezi nimiž se tato zákeřnost šíří přímo infekčně. Samá panenka se zapíchanými špendlíky v aortách a mozcích (jsou-li k dispozici) českých nacionalistů.
Národovci dobře vědí nejen, že „co je české, to je hezké“, ale hlavně také, že „co je nečeské, to je nehezké“. Ba ošklivé. Odporné. Nekulturní. Netradiční. K zašlápnutí jako nebezpečný hmyz.
Třeba Američané: úplně hloupí, nevzdělaní, pletou si Česko s Čečenskem. Kolikpak roduvěrných zdejších vlastenců by jen tak z hlavy znalo třeba hlavní město Kalifornie, státu, jehož význam naší zemi politicky a ekonomicky předbíhá, objektivně řečeno, o pár koňských délek? Jenže to pro české vzdělance není důležité. My měli univerzitu, když Američané ještě lezli po stromech, že?! Kde je dnešní postavení amerických univerzit a jaké (malého, ale našeho!) učení Karlova, ach Bože! Hlavně, že jsme stále pyšní na „pronárodní“ kutnohorský dekret, jímž jsme vyhnali z pražské alma mater cizáky a učinili z ní provinční učiliště! „Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty, tys bratr náš, ty jsi kubík, hej, hárum, hárum, mik, mik, mik!“, že Karle Havlíčku Borovský?
Netvrdím, že jsme „horší“. Na to znám příliš málo ty „jiné“. Ale obávám se, že je u nás nějak příliš mnoho těch, kdož si myslí, že jsou „lepší“. Život (a pro spravedlnost i moje náklonnosti) mě naučil pohybovat se v prostředích, řekněme, občas i značně pokleslých. Zaskočí mě (když tak někam do míst bláznivého mládí z nostalgie zavítám) debaty od vedlejších stolů. Sedí u nich lidé, kteří se více méně vyjadřují, inu, být cynický, řekl bych, že hýkáním a skřeky. A že umím tuto řeč překládat, vyslechnu od nich, jak jsou všichni ostatní „nenaši“ úplně blbí. A že je třeba následovat ty, jimž jde o „Čechy Čechům“. Bohužel, většinou to takhle jasně nesvedou formulovat.
Obávám se, že si o sobě myslím a veřejně vyhlašuji, že jsem vlastenec, a mnozí mě při tom cítí coby vlastizrádce, který by zasloužil nějaké exemplární potrestání. A to proto, že jsem přesvědčen o nezastupitelnosti existence naší země v Evropské unii, z níž bychom neměli odcházet, nýbrž udělat všechno pro její revitalizaci. Kvůli tomu, aby starý kontinent dokázal udržet v přijatelné míře přistěhovaleckou vlnu. Aby dal najevo Rusku, že se ho nebojí a že se mu dokáže postavit. Neboť, jak prorokoval ve své vizi jednotné Evropy už v létě 1947 George Orwell: „Rusové se nemohou chovat jinak než nepřátelsky vůči jakékoliv evropské unii, která by nebyla pod jejich vedením.“ Orwell mimochodem upozorňuje i na nechuť USA vůči sjednocené Evropě, byť předpovídá, že do toho nepůjdou hrubou silou jako případně Rusové. Tedy i tímto směrem by se měla Evropa stavět samostatně. Dát najevo, že NATO je také její výsostně životní aliance, protože, milí liberálové, říkejte si, co chcete, i autoritářský Trump může mít občas pravdu, a v tomto ohledu ji dozajista má. Spoléhat neustále, že strýček Sam zpoza velké louže přijde na pomoc, až nám půjde z tlustého do tenkých, je nedůstojné. Ovšem, jestli si, my Češi, myslíme, že tohle všechno svedeme „po vlastenecku“ sami, máme buď nedozírné sebevědomí, nebo jsme blázni, případně zemští škůdci.
Možná tím vším stávám se v očích některých sedlákem Pavlíčkem, který při vlastenecké pouti v Chotěboři požil nejprve hrachové kaše, potom podmáslí a nakonec nedobrého chotěbořského piva. To vše způsobilo v jeho útrobách takový nepořádek, že byl nucen zbavit se ho přímo ve spleti kořání posvátného dubu, v jehož stínu kdysi spočinul sám velký vlastenec Jan Žižka, původně souputník koněberských lapků a mordýřů Matěje vůdce, Hynce z Kunštátu, příznačně zvaného Suchý Čert, Jana Sokola z Lemberka, či Racka Kobyly, týž Jan Žižka, později šlechetný vůdce národa.
Možná, že si sedlák Pavlíček ostrakizaci z vlasteneckých kruhů zasloužil, ale při pohledu na splácaninu národních krmí, které při svém boji za krev a zem musel spocívat, nelze se divit, že úleva musela přijít pouze v důlku, který svým vznešeným zadkem vyvrtěl sám Jednooký hrdina. Jiná než převelice hrdinsky rozměrná vlastenecká zadnice by tak rozměrnou latrínu nevyvrtěla.
Upřímně řečeno, duchovní strava, kterou nabízejí někteří současní čeští vlastenci, se skládá z tolika nesourodých a vzájemně se popírajících elementů, že přímo vybízí následovat sedláka Pavlíčka, onoho zrádce národa v Chotěboři, jak jej nazval spisovatel Jaroslav Hašek ve své povídce. Jejich ideologické menu se mi zajídá a mám obavy, že by se mi všechny ty jejich hrachové kaše, podmáslí a piva nepohodly v žaludku a vyvolaly katastrofu. Takže raději dietně sděluji, o čem jsem přesvědčen: v současném světě nelze žít izolovaně na národních principech; sotva zde existovat, aniž by se společenství našich rozměrů nezřeklo alespoň částečně svojí suverenity. A zdá se mi být výhodnější a přijatelnější zříci se jí ve prospěch Bruselu než Moskvy. Řeči o možné české neutralitě a naprosté suverenitě jsou buď naivní nebo lživé. Kdo by nechal ladem pořád ještě přitažlivé sousto? Vykřikovat v této souvislosti cosi o Švýcarsku je v podstatě politický zločin. Nelze si nepovšimnout, že alpský státeček respektoval i Hitler a že to byl nějaký zeměžrout. Naše postavení je, ve srovnání se značkou „Swiss made“ dovolím si tvrdit, zcela jiné. A nijak se nemění. Nejsme prostě nic víc než zájmová zóna. A rozbití Sovětského svazu přece byla největší geopolitická katastrofa 20. století, bylo natvrdo řečeno; a že by euroasijská velmoc nechtěla zpátky svoje „nárazníkové pásmo“? Hloupé myslet si. A parta „páté kolony“ včetně pár politiků je, měřeno výší úplatků, řádově významně levnější než stihačka.
Jsem přesvědčen, že jsem vlastenec. Někteří si to o mně zcela určitě nemyslí. Problém je v tom, kdo bude určovat, co je a co není vlastenectví. Že by byly vytvořeny nějaké komise? Ultraislamistická zřízení, vedená teroristy, ustavují jakési „náboženské gardy“, které hlídají, zda se lidé chovají podle pravidel. Možná by někdo rád něco takového zorganizoval i u nás. Už to tu v jiném gardu bylo. Teď by mohla kontrolní otázka znít: jsi vlastenec dle našeho gusta? Mysli na to, že kdo nejde s námi, jde proti nám! A dostane, co zaslouží. Už jsme tě viděli u Žižkova dubu. Pozor, nepravý národníku!
Přesto nedbám a opakuji: jsem vlastenec a toto je moje zem.
Nevím ale, zda mě jako vlastence chápou mnozí, hlásající vlastenectví jako svoje vyšší poslání. Coby program, sdělený jim kdesi na hoře Říp (nebo Blaník) autoritativním národním božstvem. Jsou obklíčeni nepřátelskými Germány, islámskými dílem zabijáckými a dílem hladovými čmoudy, jež neumějí rozeznat, neschopnými či zákeřnými evropskými komisaři, agresivními raketami NATO, fašizujícími liberály, zrádnými havloidy, kdo ví kým placenými neziskovkami… Samozřejmě také židy v čele se sorošem, rotšíldem, hilsnerem a dalšími. Ti se v boji s českými vlastenci posilují konzervami s dětskou krví, jak nedávno uvedli v pronárodně-slovanském AE News v souvislosti s úmrtím židáka rokefelera. Sionisté tak nečiní sami, k dlouhověkosti si takhle pomáhají i členové starých šlechtických rodů, bankéřských dynastií a nejspíš vůbec celý Bildeberg.
Je úžasné a obdivuhodné, jak stojí tito praví a nelíčení vlastenci, plec vedle plece, srdce vedle srdce, huba vedle huby proti nenávistnému rozsáhlému protičeskému spiknutí. A kolik toho riskují, neboť každým okamžikem může je zasáhnout střela teroristy, kterými se to v naší rodné Čechii jenom hemží. Případně hrozí jim protinárodní soudní moc na příkaz zglobalizovaných politiků. Či ukrutná, tajuplná smrt kouzla woodoo, přivolaného nějakým přistěhovalcem, mezi nimiž se tato zákeřnost šíří přímo infekčně. Samá panenka se zapíchanými špendlíky v aortách a mozcích (jsou-li k dispozici) českých nacionalistů.
Národovci dobře vědí nejen, že „co je české, to je hezké“, ale hlavně také, že „co je nečeské, to je nehezké“. Ba ošklivé. Odporné. Nekulturní. Netradiční. K zašlápnutí jako nebezpečný hmyz.
Třeba Američané: úplně hloupí, nevzdělaní, pletou si Česko s Čečenskem. Kolikpak roduvěrných zdejších vlastenců by jen tak z hlavy znalo třeba hlavní město Kalifornie, státu, jehož význam naší zemi politicky a ekonomicky předbíhá, objektivně řečeno, o pár koňských délek? Jenže to pro české vzdělance není důležité. My měli univerzitu, když Američané ještě lezli po stromech, že?! Kde je dnešní postavení amerických univerzit a jaké (malého, ale našeho!) učení Karlova, ach Bože! Hlavně, že jsme stále pyšní na „pronárodní“ kutnohorský dekret, jímž jsme vyhnali z pražské alma mater cizáky a učinili z ní provinční učiliště! „Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty, tys bratr náš, ty jsi kubík, hej, hárum, hárum, mik, mik, mik!“, že Karle Havlíčku Borovský?
Netvrdím, že jsme „horší“. Na to znám příliš málo ty „jiné“. Ale obávám se, že je u nás nějak příliš mnoho těch, kdož si myslí, že jsou „lepší“. Život (a pro spravedlnost i moje náklonnosti) mě naučil pohybovat se v prostředích, řekněme, občas i značně pokleslých. Zaskočí mě (když tak někam do míst bláznivého mládí z nostalgie zavítám) debaty od vedlejších stolů. Sedí u nich lidé, kteří se více méně vyjadřují, inu, být cynický, řekl bych, že hýkáním a skřeky. A že umím tuto řeč překládat, vyslechnu od nich, jak jsou všichni ostatní „nenaši“ úplně blbí. A že je třeba následovat ty, jimž jde o „Čechy Čechům“. Bohužel, většinou to takhle jasně nesvedou formulovat.
Obávám se, že si o sobě myslím a veřejně vyhlašuji, že jsem vlastenec, a mnozí mě při tom cítí coby vlastizrádce, který by zasloužil nějaké exemplární potrestání. A to proto, že jsem přesvědčen o nezastupitelnosti existence naší země v Evropské unii, z níž bychom neměli odcházet, nýbrž udělat všechno pro její revitalizaci. Kvůli tomu, aby starý kontinent dokázal udržet v přijatelné míře přistěhovaleckou vlnu. Aby dal najevo Rusku, že se ho nebojí a že se mu dokáže postavit. Neboť, jak prorokoval ve své vizi jednotné Evropy už v létě 1947 George Orwell: „Rusové se nemohou chovat jinak než nepřátelsky vůči jakékoliv evropské unii, která by nebyla pod jejich vedením.“ Orwell mimochodem upozorňuje i na nechuť USA vůči sjednocené Evropě, byť předpovídá, že do toho nepůjdou hrubou silou jako případně Rusové. Tedy i tímto směrem by se měla Evropa stavět samostatně. Dát najevo, že NATO je také její výsostně životní aliance, protože, milí liberálové, říkejte si, co chcete, i autoritářský Trump může mít občas pravdu, a v tomto ohledu ji dozajista má. Spoléhat neustále, že strýček Sam zpoza velké louže přijde na pomoc, až nám půjde z tlustého do tenkých, je nedůstojné. Ovšem, jestli si, my Češi, myslíme, že tohle všechno svedeme „po vlastenecku“ sami, máme buď nedozírné sebevědomí, nebo jsme blázni, případně zemští škůdci.
Možná tím vším stávám se v očích některých sedlákem Pavlíčkem, který při vlastenecké pouti v Chotěboři požil nejprve hrachové kaše, potom podmáslí a nakonec nedobrého chotěbořského piva. To vše způsobilo v jeho útrobách takový nepořádek, že byl nucen zbavit se ho přímo ve spleti kořání posvátného dubu, v jehož stínu kdysi spočinul sám velký vlastenec Jan Žižka, původně souputník koněberských lapků a mordýřů Matěje vůdce, Hynce z Kunštátu, příznačně zvaného Suchý Čert, Jana Sokola z Lemberka, či Racka Kobyly, týž Jan Žižka, později šlechetný vůdce národa.
Možná, že si sedlák Pavlíček ostrakizaci z vlasteneckých kruhů zasloužil, ale při pohledu na splácaninu národních krmí, které při svém boji za krev a zem musel spocívat, nelze se divit, že úleva musela přijít pouze v důlku, který svým vznešeným zadkem vyvrtěl sám Jednooký hrdina. Jiná než převelice hrdinsky rozměrná vlastenecká zadnice by tak rozměrnou latrínu nevyvrtěla.
Upřímně řečeno, duchovní strava, kterou nabízejí někteří současní čeští vlastenci, se skládá z tolika nesourodých a vzájemně se popírajících elementů, že přímo vybízí následovat sedláka Pavlíčka, onoho zrádce národa v Chotěboři, jak jej nazval spisovatel Jaroslav Hašek ve své povídce. Jejich ideologické menu se mi zajídá a mám obavy, že by se mi všechny ty jejich hrachové kaše, podmáslí a piva nepohodly v žaludku a vyvolaly katastrofu. Takže raději dietně sděluji, o čem jsem přesvědčen: v současném světě nelze žít izolovaně na národních principech; sotva zde existovat, aniž by se společenství našich rozměrů nezřeklo alespoň částečně svojí suverenity. A zdá se mi být výhodnější a přijatelnější zříci se jí ve prospěch Bruselu než Moskvy. Řeči o možné české neutralitě a naprosté suverenitě jsou buď naivní nebo lživé. Kdo by nechal ladem pořád ještě přitažlivé sousto? Vykřikovat v této souvislosti cosi o Švýcarsku je v podstatě politický zločin. Nelze si nepovšimnout, že alpský státeček respektoval i Hitler a že to byl nějaký zeměžrout. Naše postavení je, ve srovnání se značkou „Swiss made“ dovolím si tvrdit, zcela jiné. A nijak se nemění. Nejsme prostě nic víc než zájmová zóna. A rozbití Sovětského svazu přece byla největší geopolitická katastrofa 20. století, bylo natvrdo řečeno; a že by euroasijská velmoc nechtěla zpátky svoje „nárazníkové pásmo“? Hloupé myslet si. A parta „páté kolony“ včetně pár politiků je, měřeno výší úplatků, řádově významně levnější než stihačka.
Jsem přesvědčen, že jsem vlastenec. Někteří si to o mně zcela určitě nemyslí. Problém je v tom, kdo bude určovat, co je a co není vlastenectví. Že by byly vytvořeny nějaké komise? Ultraislamistická zřízení, vedená teroristy, ustavují jakési „náboženské gardy“, které hlídají, zda se lidé chovají podle pravidel. Možná by někdo rád něco takového zorganizoval i u nás. Už to tu v jiném gardu bylo. Teď by mohla kontrolní otázka znít: jsi vlastenec dle našeho gusta? Mysli na to, že kdo nejde s námi, jde proti nám! A dostane, co zaslouží. Už jsme tě viděli u Žižkova dubu. Pozor, nepravý národníku!
Přesto nedbám a opakuji: jsem vlastenec a toto je moje zem.