Na počátku června 1415 učinil kostnický koncil nebývale velkorysé gesto: povolil Janu Husovi, žalovanému pro kacířství, tři veřejná slyšení. Tehdy se začal vytvářet jeden z národně nejvíc existenciálních mýtů: trvání v pravdě. Jiří Kejř v knize Husův proces píše: „ … i dobří přátelé dávali přednost Husově pevnosti a vytrvalosti v jeho přesvědčení před záchranou jeho života.“ A dále: „Hus také (…) obratem odpověděl, že z milosti Boží nikdy neodstoupí od poznané pravdy.“ Jan Hus vytrval. Z vězení napsal Janovi z Rejštejna, že „pravda vítězí nad vším“ a Pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“.

Často se mě lidé ptají, zda pořad Historie.cs má opravovat české historické mýty. Odpověď je velmi složitá. Ano, je třeba zbavovat výklad dějin lží, zejména těch nejkřiklavějších. Současně ale není tak úplně fajn vrhnout se do boje proti národním mýtům a sekat v nich hlava nehlava. Neboť mýty mají v sobě ještě „druhý obsah“. Jejich společné sdílení, byť často i neuvědomělé, je jakousi pojistkou skupinového uvědomění.

„Žít a zemřít v pravdě“ se stalo v čase „národním vyznáním“. Husova až extatická náboženská revolta za reformu katolické církve (které se cítil být věrnou součástí) časem v českém diskursu získala na světskosti. Z kněze, toužícího po změnách v „organizaci sv. Petra“, byl vytvořen národní hrdina. Intelektuál, přesvědčený o své pravdě a rozhodnutý pro tuto pravdu obětovat i život. Neboť pravda je nad živořením ve lži. Tato verze Husova mýtu přestala být záležitostí víry. Stala se pro českou společnost univerzálně lidskou. Jak už řečeno – pojistkou vzájemně sdílené hodnoty.

Řada dějinných příběhů zdejších velkých osobností bez ohledu na jejich vyznání byla posuzována tímto měřítkem. Řada z těch českých mužů a žen, kteří skončili svůj život násilnou smrtí, byla k husovskému mýtu přirovnávána. Ostatně i v moderní historii: hrdinové boje proti nacismu či komunismu.

Husovský mýtus „stání si v pravdě“ se za vydatného přispění Tomáše Garrigue Masaryka stal součástí „smyslu českých dějin“. Byť součástí historicky více méně v lecčems pochybenou; je jiná pravda Boží, vnímaná Husem, a pravda světská, každodenní, často značně únavná, ba zdánlivě zbytečná. Ostatně asi proto z ní Masaryk učinil záležitost velmi, až přízemně praktickou: jednodušší je říkat pravdu, protože se tak člověk nedostane do nekonečné smyčky lží a polopravd, z nichž není cesta ven. Nicméně: žít a zemřít v Pravdě jako Mistr Jan zůstávalo stále jedním z nejvýznamnějších, zda-li ne nejvýznamnějším českým mýtem.

V roce 1920 vstoupil husovský mýtus Pravdy až na prezidentskou standartu a dostalo se mu tak oficiálního státního „posvěcení“.

Tedy, byť Husovo „setrvání v Pravdě“ má mnohé jiné dějinné, teologické či filozofické konotace, než jak je obecně chápáno: jako prostá, jednoduchá pravdomluvnost, stalo se v této prostotě a jednoduchosti mýtem. A v této souvislosti: nerad bych se kdy stal pracovníkem nějaké quasisaturninovské Kanceláře pro uvádění mýtických příběhů na pravou míru. Bez mýtů nebylo by totiž národní identity. Tyto příběhy činí z nás to, co jsme. Jsou to kořeny uvědomění si sounáležitosti. Nositelé společné kultury, společného impulsu, který spojuje mnoho „já“ v jedno „my“.

Můžeme, pravda, přistupovat k našim mýtům kriticky, ale současně s úctou až posvátnou: zničíme-li je, zničíme sami sebe. Mýty jsou základy rodného domu. Čímž samozřejmě nemyslím lži.

Jak už řečeno, mýtus Husova žití a smrti v Pravdě je mýtem z nejsilnějších. Samozřejmě je těžko ve všem všudy následovatelný. Jeho doslovná mravní hodnota je určena pouze pro ty nadlidsky morálně silné. Nicméně snad i ve své malé, obyčejné podobě tento mýtus úcty k pravdě přinesl něco dobrého do historie této země.

Kostnické upalování nelze žádat od nás, nepatrných. I my bychom se však měli v duchu masarykovské „práce drobné“ přidržovat alespoň „v malém“ odkazu našich mýtů.

Zdá se ale, že v posledním čase Husovo „žití v pravdě“ jaksi kolektivně zavrhujeme. Jak jinak vysvětlit podporu značné části „národa Mistra Jana“ Miloši Zemanovi, jemuž je lež samozřejmostí? Nezačněte kroutit hlavou a mávat rukou: zase Zeman! Každý hlas pro něj je totiž hříchem vůči husovskému „pravdomluvnému“ mýtu. Ano, dala by se Zemanova podpora pochopit kdysi (byť velmi, velmi těžko po všech těch jeho Olovech, Bambercích, Štiřínech, opozičních smlouvách atd. apod.), při první „lidové“ prezidentské volbě. Nicméně je to zcela nepochopitelné a nepřijatelné dnes. Zeman vnesl do zdejšího veřejného prostoru Lež jako rozhodující, obávám se, že dokonce řídící, fenomén. Pozoruhodné je, jak to poměrně vysokému procentu lidí nevadí. Dozajista přísahali by na Husovo dogma Pravdy a před Mistrem Janem se sklánějí v úctě. A pak jdou a vyjádří podporu cynickému lháři, ba tak soudně uznanému. Jakoby neměli svědomí, dokonce Zemana znovu i zvolí. Pod husovskou standartu „Pravda vítězí“ umístí tvora, pro něhož je křivé slovo už ne pouze politickým prostředkem, ale odpudivou normalitou.

Tato až zvrhlá degradace mýtu Jana Husa je znepokojující. Národ, opouštějící své mýty, zahazuje svoji identitu. Při pohledu na podporu Miloše Zemana zdá se mi, že zdejší mýtus Husova „života v pravdě“ mizí. Že se ho Češi rozhodli vymazat z národního vědomí i podvědomí. Čím dál více mě trápí obava, že si jej ani nezasloužíme. Že nám spravedlivě patří pseudomýtus (se vším všudy lež) Miloše Zemana. Protože jako bychom v Zemanově jménu Husa zrazovali. Jako by pojistka přestávala fungovat.