Už zase budeme hrát hokej s Rusy. Pravda, od Nagana nejsou vrcholné turnaje tolik vrcholné. Ovšem trvá vzpomínka, jak v mnohých z nás byl hokej jakýmsi politickým ventilem. Náhradní válkou. Kupodivu to má delší tradici než legendární zápasy se „sbornou“ v roce 1969. Když v roce 1938 naši reprezentanti porazili v Praze na hokejovém MS v souboji o třetí místo Německo 3:0, sepsal Jaroslav Seifert na svoje poměry slátaninu; tendenční novinovou, byť srdcem zcela jistě upřímnou, jak se pušky proměnily v hokejky. A jak jsme to Němcům nandali. Srovnávat tu agitku s pozdějším Torzem naděje Františka Halase z téhož roku, nelze. (Však taky už byly jiné podmínky, jiný úděl, jiný svět…)
„Kůň bronzový kůň Václavův/ se včera v noci třás´/ a kníže kopí potěžkal/ Myslete na chorál/Malověrní/Myslete na chorál!“

„Kůň bronzový kůň Václavův/ se včera v noci třás´/ a kníže kopí potěžkal/ Myslete na chorál/Malověrní/Myslete na chorál!“

Když jsem tehdy v březnové noci 1969 stál „pod ocasem“ a Václavské náměstí hřmělo chorálem náhradního vítězství nad okupanty, vzpomněl jsem si na Halasovy verše velmi naléhavě. Protože malověrnými jsme skoro všichni začínali být. Zdali již nebyli. Jen ten hokej nás na chvíli vytrhl z letargie, necelé dva měsíce před tím přesně pojmenované činem Jana Palacha. A chorál pod sochou vojvody české země byl ouverturou definitivního konce. V mnohém nejspíš zkomponovanou agenty StB, ne-li KGB. Ještě nám, demonstrujícím, stačil vynadat prozíravý profesor Václav Černý, a začaly masové čistky.

Nicméně při všech znalostech souvislostí, které jsem nabyl později, zůstává ve mně ta hokejová sounáležitost Václavského náměstí jako úžasný a osudový zážitek. „Neměli tam tanky, tak dostali branky!“

To ještě byla taková pololegrace. Ale potom odkudsi z nitra věčně osudového pražského a českého rynku začalo dunět: „Ussuri! Ussuri! Ussuri!“ Znělo to temně a působivě. Ale bylo to vlastně hloupé.

To již byla válka. Alespoň její reflexe. Čerstvě totiž válčil Kreml s Čínou kdesi daleko, na Dálném východě. Co nám bylo po tom, že Čína, chorobná „kulturní revolucí“, je ovládána ještě větší pakáží (bylo-li to možné) než Sovětský svaz. Číňani nás ovšem neokupovali. Nezabili naše lidi. Nebyli příčinou požárů na Vinohradské třídě. Nezastříleli si do Národního muzea. A hlavně nepřinesli na svých obrněncích hluboké ponížení, urážku a pocit hanby.

A my Sověty – zachvatčiky – právě dvakrát porazili v bitvách táhnoucí se československo-sovětské hokejové války a cítili jsme se tak nějak být spojenci Číňanů v té válce opravdové.

Přiznávám, že jsem tehdy byl asi dvakrát na čínské ambasádě. Řekli nám, že Sověti jsou hajzlové, což jsme věděli, a rozdali propagační materiály. Přečetl jsem je a při znalosti reálií za branou velvyslanectví zjistil, že jsou stejně prolhané jako sovětská propaganda a někteří už kolaborující a vlast zrazující naši novináři. Obdobně jako dnes proruské weby.

Skandování: „Ussuri!“ a návštěvy čínského zastupitelství byly naivní. Až hloupé. Byť pochopitelné. A vím, že bych je v tehdejší situaci znovu opakoval. Nepřítel tvého nepřítele je přece tvým přítelem. Kdyby tehdy, v devětašedesátém, hráli „Rusáci“ proti nějaké obdobě Islámského státu, bez obalu přiznávám, že bych fandil vzdáleným islamistům proti až příliš přítomným odporným okupantům.

V roce 1969 tedy začala horká československo-sovětská válka. (Nemylte se, ta studená se táhla co pamatuji. Nejen, že jsme fandili vášnivě našim proti „Rusákům“- jinak se jim po celý můj život neřeklo – ale v podstatě každému jejich soupeři. Když v Praze na MS 1959 reprezentovali Kanadu Belleville McFarlands, nechávali jsme se stříhat na „džůsberryho“ podle ježka, kterého na hlavě nosil kanadský bek Al Dewsburry, ne na „sologubova“. To by člověk byl pro srandu králíkům; při vší úctě k vynikajícímu Sologubově hokejovému kumštu.)

Od srpnové okupace to všechno bylo ale jiné: vyhrocenější, drsnější, opovržlivější, ba nenávistnější. Však co nám zbývalo: potupeným, poníženým zhanobeným.

A upřímně řekněme: velmi malověrným.

Malověrnost ztráceli jsme snad pouze při tom hokeji. Pokud jsme vyhráli. Jinak se černá díra bezčasí prohloubila.

A pak se to najednou změnilo. Alespoň v mém ustrojení. Odtáhli odsud. A začali se chovat jako normální země. Ne jako psychopat, zmítaný duševním divokým střetem: Na jedné straně pocit nadřazeného predátorství a narcismu vyvolených. V druhé části duše pak komplex méněcennosti a paranoia, charakterizovaná větami: „Všichni jsou proti nám! Proč nás nikdo nemá rád?!“

Hokejové zápasy jsem začal brát jako sport. Ne coby válku. Vítězství bylo radostí. Nezůstalo pocitem mstivého zadostiučinění. Porážky vnímal jsem jako přechodný problém: byli jsme horší, příště budeme lepší. Když hráli Rusové s někým jiným než s námi, bylo mi více méně jedno, jak to skončí.

Byť, jistě, občas osten resentimentu popíchl. Ale jinak jsem byl v pohodě.

Ale v poslední době se to zase začíná měnit. Už zase nahlížím na zápasy s „Rusáky“ jako na boj jiný než sportovní. Ještě ne jako na bitvu, ale už jako na šarvátku. A je to stále silnější. Cítím opět ve vzduchu jejich panovačnost, opovržení jinými. Přesvědčení, že by měli být pány (nebo alespoň spolupány) světa (byť není zřejmé, z čeho tato nabubřelá umanutost plyne). Pocit, že území, kam jednou vstoupila noha ruského vojáka, je vlastně ruské (a zdá se, že se to rozšiřuje o boty jakéhokoliv ruského občana, alespoň v množství větším než malé). Ostatně, do hokeje tón národní války začal zanášet sám Kreml. Vzpomeňte Putinova divadla kolem vítězství ruských hokejistů v Pchjongčchangu. Jakoby uhájil Moskvu před Hitlerem.

Sleduji, jak otevřené lži a lstivé polopravdy ruské propagandy stejně jako kdysi zamořují můj vzduch. Pozoruji, jak se znovu houfují stejně jako pookupační proruští kolaboranti (dokonce v úplně nejvyšších patrech naší politiky, na staroslavném pražském Hradě, ještě nedávno snad sídle naší uvědomělé státnosti), potenciální vlastizrádci, olizující Putinovy lakýrky stejně jako ti tenkrát Brežněvovy křusky…

A s chvěním v duši vidím, jak přibývá malověrných…

Zase budeme hrát hokej s Rusy. A mně se opět vrací ten naléhavý pocit. To už není jenom sport.

Myslete na chorál.

Dnes už na něj nemusíme vzpomínat jenom při hokeji. Máme svobodu. Stále ještě. A zbývá, byť zužující se, prostor, ji hájit. A oproti nám tehdejším bezmocným, naivním, poníženým, je možnost bránit ji snad už uvědoměleji a vyzráleji. Hrději. Netřeba hokeje. Personifikace vítězství či porážky do „ostatního života“. Už vůbec ne nějakého Ussuri. Snad si stačíme občansky a sami.

Myslete na chorál.