18. červen je pozoruhodný den československé historie. Jakési „nastavené zrcadlo“. 18. června jsme si připomněli ten den roku 1942. Z krypty kostela Cyrila a Metoděje v Praze zazněla slova: „Češi se nevzdávají!“ (Týkalo se to i Slováků, vždyť Jozef Gabčík byl Slovák.) Že by naše dějiny nějak přehnaně oplývaly tak nezvratně (a nevratně!) vyslovenou hrdostí a statečností, sotva říci.

Likvidace Reinharda Heydricha patří k hvězdným hodinám československých dějin. K nejhvězdnějším. Nejen samotným aktem v kobyliské zatáčce, samozřejmě. Nejen neochvějností v mužné smrti při poslední obraně. I neuvěřitelnou sítí odbojářů, která vyvrací ono naše věčně sebemrskačské, že „tato země je nešťastná, neboť nemá hrdinů“. Měla je, když je potřebovala.

18. červen 1942 je připomínka toho, že mezi námi žijí hrdinové.

18. červen 1945 pak potvrzením skutečnosti, že Československo mnohdy zplodilo i vrahy. V noci z 18. na 19. června na Švédských šancích u Přerova vojáci 17. pěšího praporu naší armády, z většiny tvořeného bývalými „fronťáky“ z východní armády, pod velením poručíka Karola Pazúra a osvětového důstojníka s česky libozvučným jménem Bedřich Smetana, zavraždili 265 karpatských Němců. Vyhnali je z vlaku. Přivedli místní obyvatele, kteří museli vykopat masový hrob. Zavraždění byli téměř výhradně děti, ženy a starci. Kojence ubíjeli pažbami. Zavražděné okradli o to málo, co měli. (Jaká v mnohém podobnost s Lidicemi!)

Bedřich Smetana uprchl přes Izrael neznámo kam. Karol Pazúr byl zprvu odsouzen, ale pak komunistickým režimem omilostněn, aby skončil coby významný funkcionář Svazu protifašistických bojovníků, zasloužilý bojovník proti nacismu, ometálovaný odshora dolů. A taky jako fízl.

Tři roky dělí ty dva 18. červny. Jeden z nich je symbolem skutečnosti, že jsme měli dost hrdinů, byť překroucením dějin po roce 1948 byli mnozí vymazáni z paměti a dodnes se do ní těžce navracejí.

Druhý 18. červen je pak odkazem na to, že se v tomto „holubičím národě“ našla mnohá charakterová a mravní chátra, schopná vraždit nevinné. Neboť rasou, národností ani jazykem se neproviníš. Byť to dosud někteří zvrhle a uboze tvrdí.

Ty dva dny jako by se neustále vracely. Spolu s vykladači, kteří chtějí zlehčit či zcela zalhat jejich význam. Stále se hlásí o slovo ubožáci, kteří očerňují popravu Reinharda Heydricha. Kteří si s použitím mnoha podlých argumentů (včetně neustálým připomínáním obětí odporné nacistické pomsty; ovšem: existuje svoboda bez obětí?) zlehčují hlubokost prostých slov profesora Václava Černého: „Heydrich přišel zabít český národ a ten ho za to zabil.“

A i ten druhý červen má svoje ohybače a lháře. Odmítají nazvat vraždění vražděním, lynč lynčem, zvířeckost davu podlou mstou. Jednou mi k těmto poválečným „událostem“ řekl vynikající glosátor historie i současnosti Bohumil Doležal: „To, že se někdo choval jako prase, neznamená, že mě to opravňuje k tomu, abych se taky choval jako prase.“ Souzním s ním. Marně se snažím najít jakoukoliv stopu oprávněného hněvu v tom, že „stateční Češi“ hodili v Ústí kočárek s německým dítětem do Labe. Nebo že v pražských ulicích věšeli „germánské“ důchodce za nohy na kandelábry a pálili jim hlavy, namočené v benzinu.

Dva 18. červny. Vzpomínka povznášející a vzpomínka zahanbující. Měli bychom si je ponechat ve své paměti. Jsou to příběhy naší identity. Té její příkladné tváře i té odpuzující. Obojí neseme v sobě. Třeba si to připomínat.

Pozoruhodné je, že při podrobném studiu kupříkladu diskusí na webech pod články o těchto událostech, zjišťujeme, že ti, kteří zlehčují či dokonce lživě interpretují první 18. červen, zpravidla také odmítají jakoukoliv hanebnost v chování davu po válce. Jsou z jedné líhně. Z jednoho pelechu. Paradoxní je, že se zpravidla nazývají vlastenci. Ba si dokonce opravdu myslí, že jimi jsou.