Miloš Zeman si opět, řečeno lidově, cucal pentli. Pronesl sentenci o novinářích. Byla to úroveň na Hradě a v Lánech běžná, tedy jako když polní kurát Otto Katz, ožralý, s odpuštěním jako pytel, vyprávěl v drožce: „V Budějovicích byl jeden tambor. Oženil se. Za rok umřel. (…) Není to dobrá anekdota?“ Co na to může normální člověk říci?

A přesto na Zemanova blbouna nejapného, kterého přirovnal k zástupcům novinářské obce, mnozí kolegové reagovali. Byť to bylo podobenství nedůstojné, které se, jak už u Zemana bývá, hemžilo polovzdělaností, polointeligencí a tím druhem humorné lehkosti, která se vznáší jako tažný vůl.

Nerozumím tomu. Nechápu, proč se kolegové zabývají tak úkorně tím, co nám sdělil hradní dodo o podobnosti novinářů a dronta mauricijského, který dle Zemana žil na Madagaskaru. Vezměme to příkladně takhle: fotbal je velmi zajímavá hra. Navíc složitá. Plná možných (i nemožných) kombinací, ba možná i permutací. Má taky nejednoduchá pravidla. Hráči mají své osudy. O klubech nemluvě. Komentovat fotbal je těžká a náročná práce. Proč kolega Jaromír Bosák, který kopanou reportuje a komentuje po mém soudu moc dobře, ztrácí čas a energii s nějakým Zemanem a blbounem nejapným? Fotbal je přece důležitější než to, co říká dočasný nájemník z Hradu o žurnalistech. Než vůbec všechno, co říká.

Stále ještě si myslím, že novinařina je v podání mnohých kolegyň a kolegů náročné, složité a úctyhodné řemeslo. Zaplevelit ho půtkami se Zemanem není důstojné.

Zdá se mi, že jednoznačně platí: diskutovat o Zemanových výrocích vůči novinářům = ztrácet sebeúctu. Tím, že se jím, milí přátelé, tolik interesujete, klesáte na jeho úroveň. Což je v poslední době nikoliv pokles, ale strmý pád.