Zisk druhých je sprosté slovo
Po téměř dvaceti letech od vstupu do EU dosáhlo zemědělství jako celek důstojného hospodářského výsledku. Sice to bylo za cenu odložených nákladů, protože vysoké ceny energií, hnojiv, krmiv a dalších nezbytných ingrediencí pro zemědělské podnikání se projeví až v účetnictví tohoto roku, ale čísla jsou to krásná. Na základě těchto čísel se zdá, že zemědělství konečně přestává být otloukánkem, na kterém kořistí navazující obchodní partneři.
Ovšem jen zdá. Ono totiž zemědělství je z těch tří ve vertikále zemědělec – potravinář – obchodník jediný, u kterého jsou první odhady známy již na konci běžného roku. U zpracovatelů se to dozvídáme až někdy v polovině následujícího roku, a u obchodníků dokonce až dva a půl roku poté. Takže můžeme pouze usuzovat na základě statistických dat o vývoji cen zemědělských výrobců, cen zpracovatelů a spotřebitelských cen. A dojdeme k zajímavým údajům.
Jak zemědělci, tak zpracovatelé shodně zvýšili ceny o zhruba čtvrtinu, obchodníci o asi 17 procent (nevěřte informacím páně Prouzy, který k potravinám řadí i cigarety a alkohol). Ovšem, a konstatoval to i antimonopolní úřad, každý z článků propsal zvýšené náklady jinou měrou. Zatímco zemědělcům náklady vzrostly o 37 procent, tedy jejich růst nemohli propsat do vyšších cen, obchodníci si ještě dvě procenta přisadili.
Ale je tu ještě další nepoměr. Zatímco zemědělci jsou pod drobnohledem jak z hlediska tržeb, tak nákladů (proto se dá hospodářský výsledek odhadnout tak rychle), u dalších článků řetězce už takový přehled nemáme. A jakoukoli snahu o statistické sledování úspěšně odrážejí. Těm kapitálově nejslabším se mohou statistici koukat pod pokličku, těm silným už ne?
Při porovnání zemědělství a obchodu narazíme i na další nelogičnosti v argumentaci. Zemědělců a prodejců potravin je přibližně stejný počet, kolem 40 tisíc. Ale zatímco mezi zemědělci má dvacet největších skupin zhruba 12procentní podíl na celkové produkci, přičemž ta největší má kolem 5 procent, v obchodě je poměr výrazně jiný. Deset největších skupin prodává 80 procent potravin a největší skupina má kolem 25 procent podílu na trhu. Přesto neustále od jejich hlásné trouby neustále slýcháme cosi o agrobaronech. Který titul by asi náležel obchodníkům?
Ale pojďme k číslům. Bohužel aktuální čísla nejsou k dispozici a možná se jich dočkáme někdy v únoru příštího roku, kdy už to nikoho nebude zajímat. Porovnejme tedy roky, které známe. V letech 2020 a 2021 dosáhlo zemědělství shodně zisku 9 miliard korun. Ve stejném období obchody s převahou potravinářského zboží dosáhly zisku vždy 18 miliard korun.
Na závěr. Zemědělci nejsou v postavení, že by si mohli diktovat cenu. Už z logiky věci. Vezměme teoreticky, že by náš trh byl izolovaný od ostatního světa. Působí u nás několik tisíc zemědělců (jde o zhruba šest tisíc), kteří produkují tržní komodity, tedy ty, které nabízejí na trhu. Funguje tu několik stovek potravinářů, od kterých odebírá hotové potraviny několik desítek malo a velkoobchodů. Kdo asi určuje ceny na trhu? Ovšem náš trh izolovaný není. A není problém dovézt jak suroviny, tak hotové potraviny odkudkoli. Potom už s několika desítkami obchodníků nebojují stovky potravinářů či tisíce zemědělců.
Ovšem jen zdá. Ono totiž zemědělství je z těch tří ve vertikále zemědělec – potravinář – obchodník jediný, u kterého jsou první odhady známy již na konci běžného roku. U zpracovatelů se to dozvídáme až někdy v polovině následujícího roku, a u obchodníků dokonce až dva a půl roku poté. Takže můžeme pouze usuzovat na základě statistických dat o vývoji cen zemědělských výrobců, cen zpracovatelů a spotřebitelských cen. A dojdeme k zajímavým údajům.
Jak zemědělci, tak zpracovatelé shodně zvýšili ceny o zhruba čtvrtinu, obchodníci o asi 17 procent (nevěřte informacím páně Prouzy, který k potravinám řadí i cigarety a alkohol). Ovšem, a konstatoval to i antimonopolní úřad, každý z článků propsal zvýšené náklady jinou měrou. Zatímco zemědělcům náklady vzrostly o 37 procent, tedy jejich růst nemohli propsat do vyšších cen, obchodníci si ještě dvě procenta přisadili.
Ale je tu ještě další nepoměr. Zatímco zemědělci jsou pod drobnohledem jak z hlediska tržeb, tak nákladů (proto se dá hospodářský výsledek odhadnout tak rychle), u dalších článků řetězce už takový přehled nemáme. A jakoukoli snahu o statistické sledování úspěšně odrážejí. Těm kapitálově nejslabším se mohou statistici koukat pod pokličku, těm silným už ne?
Při porovnání zemědělství a obchodu narazíme i na další nelogičnosti v argumentaci. Zemědělců a prodejců potravin je přibližně stejný počet, kolem 40 tisíc. Ale zatímco mezi zemědělci má dvacet největších skupin zhruba 12procentní podíl na celkové produkci, přičemž ta největší má kolem 5 procent, v obchodě je poměr výrazně jiný. Deset největších skupin prodává 80 procent potravin a největší skupina má kolem 25 procent podílu na trhu. Přesto neustále od jejich hlásné trouby neustále slýcháme cosi o agrobaronech. Který titul by asi náležel obchodníkům?
Ale pojďme k číslům. Bohužel aktuální čísla nejsou k dispozici a možná se jich dočkáme někdy v únoru příštího roku, kdy už to nikoho nebude zajímat. Porovnejme tedy roky, které známe. V letech 2020 a 2021 dosáhlo zemědělství shodně zisku 9 miliard korun. Ve stejném období obchody s převahou potravinářského zboží dosáhly zisku vždy 18 miliard korun.
Na závěr. Zemědělci nejsou v postavení, že by si mohli diktovat cenu. Už z logiky věci. Vezměme teoreticky, že by náš trh byl izolovaný od ostatního světa. Působí u nás několik tisíc zemědělců (jde o zhruba šest tisíc), kteří produkují tržní komodity, tedy ty, které nabízejí na trhu. Funguje tu několik stovek potravinářů, od kterých odebírá hotové potraviny několik desítek malo a velkoobchodů. Kdo asi určuje ceny na trhu? Ovšem náš trh izolovaný není. A není problém dovézt jak suroviny, tak hotové potraviny odkudkoli. Potom už s několika desítkami obchodníků nebojují stovky potravinářů či tisíce zemědělců.