Včera jsem vzal dceru a přátele do divadla na Vinohradech na hru Ingmara Bergmana Fanny a Alexandr. Je to u nás úplná novinka. Česká premiéra byla 8. března 2019.

Včera jsem vzal dceru a přátele do divadla na Vinohradech na hru Ingmara Bergmana Fanny a Alexandr. Je to u nás úplná novinka. Česká premiéra byla 8. března 2019.
Děj bych rozdělil na tři části. První část je o krásné rozvětvené švédské rodině, která žije dost bohémsky. Tady si divák užije legraci při velmi pěkně zpracovaných lechtivých scénách líčících sex muže po padesátce. Sál se baví. Mnozí se poznávají.
Tím legrace končí a drama začíná. Otec rodiny nečekaně zemře a rodině se bortí svět. Matka nedokáže žít sama a podlehne svodům protestantského biskupa.
To je v době, kdy slyšíme o různých skandálech v katolické církvi, velmi zajímavé téma. Sám nevím, jak se stavět k tomu, když mají duchovní rodiny. Na jednu stranu mám pocit, že je celibát nepřirozený, na druhou stranu mi přijde divné, když biskup svádí ženu. Ale možná je to jen o naučených schématech…
Člověk najednou musí začít přemýšlet nad dějinami a reformací křesťanství. Nevím, jestli to je „sovětský výklad dějin“, jak se vyjadřuje BIS, ale myslím, že ve škole jsme byli učeni, že vlastně reforma byla potřebná a správná. Možná je takové nazírání jen důsledkem zažitého velebení husitství, těžko říct. V každém případě ve hře si najednou člověk není jistý, zda protestanti ve svém asketismu, strohosti, ale také řádu, disciplíně a dogmatičnosti, nedošli až moc daleko.
Jako ekonom, jemuž je blízká Rakouská škola, uznávám řád, ale všeho s mírou. Mám pocit, že Skandinávie je psychicky nemocná. A podle hry to má kořeny krom jiného i ve víře.
Matka si vezme biskupa. Ten však není hodným a milým pánem. Začne psychicky i fyzicky týrat děti a nakonec i svou manželku. Ta se chce nechat rozvést, to si ale on jako biskup nemůže dovolit a teror sílí. V jednu chvíli jsem si říkal, že odejdu. Ne proto, že by byla hra špatná, ale proto, že se nechci dívat na to zlo na jevišti. Pak jsem si ale řekl, že ne. Že před zlem se nesmí utíkat a zavírat před ním oči.
Ve třetí části hry nakonec vše dobře končí - i když za velmi zvláštních okolností. Nebudu více popisovat, abych vás nepřipravil o napětí ze hry.
Tady najednou člověk pochopí, že to, co se dnes děje v Norsku, kde kradou děti a lidé musí utíkat do Polska, není ničím novým. Stejně jako v dnešním Norsku, kde se Poláci uchýlili k únosu dětí z rukou státu, i tady musí rodina bojovat o děti s biskupem a nakonec je násilně unést, aby je zachránila před krutostí podobné té, které dnes v Norsku říkají Barnevernet. Podobně jako norské úřady chtějí krást děti a mají pro to vznešené argumenty, i biskup tvrdil, že když děti bije, trápí hlady a převychovává, dělá to pro jejich dobro - a asi vážně věří, že se chová správně.
Víte, co je na tom zajímavé? Vedle mě seděl v divadle Petr Mach, bývalý europoslanec, se kterým jsem se kdysi potkal na demonstraci na protest proti odebrání dětí rodičům norskými úřady. Náhoda? Osud?
Hra byla moc pěkná. Všem doporučuji. Je sice místy velmi smutná, ale takový je život. Na podobné téma je i kniha Markéty Šichtařové Ukradený syn. Znám lidi, kteří ji nechtějí číst, protože se nechtějí zabývat drsnou skutečností. Chápu – můj první instinkt byl podobný. Ale odmítám to. Zlu je třeba se postavit.
Jediné, co bych hře vytknul, je délka. 190 minut je hodně. To je víc, než měl kdysi Bergmanův film. Na druhou stranu nevím, co bych vyhodil, vše bylo podstatné. Herecké vystoupení bylo fantastické! Vyzdvihnul bych tři jména:
Viktor Javořík hrál 10letého Alexandra a dokázal to opravdu velmi dětsky a naivně,
Andrea Elsnerová ukazuje, jak se může žena v nejlepším věku znovu bláznivě a špatně zamilovat. Je tak uvěřitelná, jako by to ani nehrála.
Daniel Bambas hraje biskupa jako skutečné ztělesnění zla. Role křiváka mu sedí.
Díky všem za krásné divadlo. Toto je skutečné drama a nikoli hra na umění.