Skrze víno k právu aneb Připijme si bez obav
Koupili jste si v loňském roce aspoň jednu láhev vína? Pokud ano, nahlásili jste koupi do půlky letošního ledna úřadu? Neboli, slovy zákona, učinili jste o svém nákupu prohlášení Ústřednímu kontrolnímu a zkušebnímu ústavu zemědělskému ve Znojmě? Na předepsaném formuláři? Jste-li běžný občan, vsadila bych se, že vás nic takového ani ve snu nenapadlo.
Přiznávám, že ani já jsem své nákupy neohlásila. Máme se nyní všichni bát pokuty či alespoň nařčení z protiprávního jednání? Právnické osoby a živnostníky zákon straší až pěti miliony korun! Přesto tvrdím: klid. Poslední novela zákona o vinohradnictví povinnost sice ukládá každému, na množství vína nehledě. Sklenka v restauraci jako tisíc hektolitrů. Včetně rmutu a moštu. Běžnému podnikateli přesto nic nehrozí.
Jak k tomu mohlo dojít? Úplně stejně jako už tolikrát před tím. Zemědělský výbor sněmovny přijal pozměňovací návrh. Poslanci bezmyšlenkovitě zvedli ruce. Senát ani prezident nic nenamítli. A je tu zákon. Přišla s ním ale i povinnost? Poslanci si sypou popel na hlavu: To jsme nechtěli. Vše napravíme. Povinnost uložíme až od deseti hektolitrů výše. Do léta je tu novela. Ale co do té doby? Učinil parlament ze všech konzumentů vína v zemi přestupníky?
Novela zákona o vinohradnictví je smutnou vizitkou českého legislativního procesu a kvality práce našich zákonodárců. Předkládají návrhy, zvedají ruce a často nevědí, pro co vlastně. Právní řád zaplevelují nesmysly, které sami neberou vážně. Novela je ale i ukázkovým příkladem toho, že nesmyslný zákon se nemusí stát právem.
Vnímání toho, co právo je a co není, se posouvá. Právníci se poučili z nacistické i komunistické zvůle. Pochopili, že bezpráví, byť vtělené do formy zákona, je pořád jen bezprávím, nikoliv právem. Text zákona přestal být jediným zdrojem poznání práva. Neméně podstatný je i účel a smysl regulace. Svou roli hraje i sdílené přesvědčení většiny poctivě a spravedlivě smýšlejících o tom, co je správné a co není. Proti tomuto přesvědčení se zákon neprosadí, byť by hovořil sebejasněji. Povinnost, kterou všichni poruší díky její absurdnosti, nelze vynutit. Není po právu. Tím spíše, ukáže-li se, že ji takto vlastně nikdo uložit ani nezamýšlel.
Soudobá judikatura je plná příkladů, ve kterých nejvyšší soudní instance vyložily zákon proti jeho textu. Nemám pochyb o tom, že stejně by soud rozhodl, kdyby snad znojemský ústav zamýšlel někoho pokutovat za nenahlášení nákupu. Velkého obchodníka s vínem by za porušení ohlašovací povinnosti potrestat mohl, ne však běžného podnikatele za jeho pár lahví.
Takže pozvedněme úředně nenahlášenou číši vína, moštu či rmutu a bez obav před státní represí v klidu připijme. Na spravedlivý a (bez)právní rok 2012!
HN - 14.března 2012
Přiznávám, že ani já jsem své nákupy neohlásila. Máme se nyní všichni bát pokuty či alespoň nařčení z protiprávního jednání? Právnické osoby a živnostníky zákon straší až pěti miliony korun! Přesto tvrdím: klid. Poslední novela zákona o vinohradnictví povinnost sice ukládá každému, na množství vína nehledě. Sklenka v restauraci jako tisíc hektolitrů. Včetně rmutu a moštu. Běžnému podnikateli přesto nic nehrozí.
Jak k tomu mohlo dojít? Úplně stejně jako už tolikrát před tím. Zemědělský výbor sněmovny přijal pozměňovací návrh. Poslanci bezmyšlenkovitě zvedli ruce. Senát ani prezident nic nenamítli. A je tu zákon. Přišla s ním ale i povinnost? Poslanci si sypou popel na hlavu: To jsme nechtěli. Vše napravíme. Povinnost uložíme až od deseti hektolitrů výše. Do léta je tu novela. Ale co do té doby? Učinil parlament ze všech konzumentů vína v zemi přestupníky?
Novela zákona o vinohradnictví je smutnou vizitkou českého legislativního procesu a kvality práce našich zákonodárců. Předkládají návrhy, zvedají ruce a často nevědí, pro co vlastně. Právní řád zaplevelují nesmysly, které sami neberou vážně. Novela je ale i ukázkovým příkladem toho, že nesmyslný zákon se nemusí stát právem.
Vnímání toho, co právo je a co není, se posouvá. Právníci se poučili z nacistické i komunistické zvůle. Pochopili, že bezpráví, byť vtělené do formy zákona, je pořád jen bezprávím, nikoliv právem. Text zákona přestal být jediným zdrojem poznání práva. Neméně podstatný je i účel a smysl regulace. Svou roli hraje i sdílené přesvědčení většiny poctivě a spravedlivě smýšlejících o tom, co je správné a co není. Proti tomuto přesvědčení se zákon neprosadí, byť by hovořil sebejasněji. Povinnost, kterou všichni poruší díky její absurdnosti, nelze vynutit. Není po právu. Tím spíše, ukáže-li se, že ji takto vlastně nikdo uložit ani nezamýšlel.
Soudobá judikatura je plná příkladů, ve kterých nejvyšší soudní instance vyložily zákon proti jeho textu. Nemám pochyb o tom, že stejně by soud rozhodl, kdyby snad znojemský ústav zamýšlel někoho pokutovat za nenahlášení nákupu. Velkého obchodníka s vínem by za porušení ohlašovací povinnosti potrestat mohl, ne však běžného podnikatele za jeho pár lahví.
Takže pozvedněme úředně nenahlášenou číši vína, moštu či rmutu a bez obav před státní represí v klidu připijme. Na spravedlivý a (bez)právní rok 2012!
HN - 14.března 2012