Reportéři hlásí a kolegové přímo z kongresových sálů potvrzují, že kodaňský summit drhne. Menší krize má dvě příčiny, které souvisí s rozdělením osob a obsazení.

Delegace se v podstatě dělí na tři velké skupiny.

Chudí postižení

První jsou jasní: rozvojové země, které by globální změny podnebí postihly nejvíce, protože hodně závisí na zemědělství, dostatku vody a pravidelných srážkách. Sem patří hlavně chudé státy Afriky či Asie nebo Latinské Ameriky.

Mají eminentní zájem na úspěšné dohodě. Přitom je očividné, že většina z nich se snižováním exhalací prozatím moc nepomůže. Nemají co snižovat. Česká republika vypouští 12 tun oxidu uhličitého na obyvatele a rok. USA 20 tun. Kompletní EU asi 9 tun. Indie jednu tunu a Keňa 300 kilogramů.

Spotřebitelé ropy

Za druhé bohaté průmyslové státy. Šlo by je také popsat jako anti-OPEC: sdružení dovozců ropy a zemního plynu. Mají eminentní zájem na nastartování zelených, vysoce efektivních technologií. Sem patříme my, zbytek Evropy, Amerika, Japonsko, Čína i další. Kodaňská smlouva není jen dohodou o čistějším vzduchu. Je to hlavně plán, jak oživit nová hi-tech průmyslová odvětví a srazit naši závislost na dovozu paliv.

Odpůrci z OPEC

Třetí skupinu můžeme teď nechat stranou, protože aktuálně (naštěstí) není moc důležitá. Rusko, státy Perského zálivu a další velcí vývozci ropy. Tradičně roli toho, kdo dohody nejvíce podkopává, hraje delegace Saúdské Arábie. Samozřejmě. Na smlouvě o snižování závislosti na fosilních palivech mají zhruba stejný zájem jako uhelná společnost Czech Coal.

Potíž s politikou

Summit drhne na dvou problémech. První je politický. Část politiků chce odjet s nějakým konkrétním výsledkem za každou cenu. Vědci argumentují, že včera bylo pozdě, a státníci chtějí něco předvést. Jenomže rozvojovým zemím jde o smlouvu, která bude nejen konkrétní, ale také opravdu účinná a spravedlivá.

Mají pravdu. Proto by dobrá smlouva za rok nebo dva byla lepší než špatná smlouva tuto sobotu.

Potíž s diplomaty

Druhá potíž tkví v tom, že diplomati se chovají, ehm, jako diplomati. Dost to překombinovali. Říkají věty se spoustou kondicionálů. Ale chudé africké státy čekají, až Česká republika a ostatní státy s velkými exhalacemi vstanou a naprosto konkrétně řeknou, co udělají.

Ilustrativní příklad je Evropská unie. Plánuje, že se ve smlouvě zaváže k rozhýbání investic do čistého hi-tech, které sníží exhalace o 30 procent do roku 2020. Pro ilustraci: to by během jediného desetiletí snížilo evropský dovoz ropy asi o čtvrtinu. Jenomže EU se sice dohodla (dokonce už před dvěma lety), leč diplomati si to pořád schovávají jako páku do vyjednávání. Během jara a podzimu říkali, že potřebují páku do Kodaně; nyní prý chtějí mít páku na poslední dny.

Ve světě diplomatických kliček možná i mají pravdu. Ale africké delegace jim už prostě lidsky přestávají věřit.

A potíž s pohledem

Všechno to spočívá v odlišných pohledech průmyslových zemí a chudých rozvojových států.

Politické špičky z bohatých průmyslových zemí vidí v dohodě především obrovskou šanci, jak rozhýbat modernizaci ekonomiky, dát impuls novým technologiím a zbavit se závislosti na fosilních palivech.

Pro Afričany nebo rozvojové státy Asie jde spíš o krizi. Globální změny podnebí vidí hlavně coby bezprostřední humanitární problém pro stamiliony lidí. Proto kladou větší důraz na konkrétní čísla ve smlouvě. A proto také poukazují, že nestačí pouze rozhýbat čistou průmyslovou výrobu nebo zateplování domů (to je ta snadnější část smlouvy: investice do vlastní ekonomiky), ale že je potřeba také nouzové finance, které chudým zemím pomohou vypořádat se s důsledky těch exhalací, které už nestačíme odvrátit (což je to těžší: peníze natvrdo).