Večer 21. srpna jsme spolu s mým přítelem v lese nedaleko německé hranice opékali špekáčky a vařili houbovou bramboračku.

null

Vzduch byl chladný, ptáci zpívali a oďobávali stromy, hvězdy se pomalu rozsvěcely. Žvýkali jsme špekáčky ochucené lahodným tichem Přírody a byli jsme šťastní, že zde není ani mobilní signál, který by nás otravoval světskými problémy. V tom jsme ale uslyšeli jemné mechanické hučení z oblohy. Podívali jsme se od táboráku vzhůru a uviděli dvojice letadel, jak přelétávají oblohu ze západu k východu. Jedna dvojice za druhou. Hučení pokračovalo přes noc a asi dvacet letadel nám přeletělo přes hlavami, všechny ve dvojicích, na stejné cestě směrem k východu.

null

Nevěděli jsme, odkud ta letadla vylétala, ani kam letěla. Odhadovali jsme, že by to mohla být dopravní letadla z amerických základen v Německu, která dopravovala zásoby do Gruzie, ale to byla jen jedna z mnoha možností. V Praze bych si toho nikdy nevšimla, protože pražskou noční oblohu zahlcují stovky letadel a mechanické hučení ve městě nikdy nekončí. A tak jsme se v tomto lese, zdánlivě vzdáleném civilizaci, s žádným signálem mobilního operátora a jen slabým televizním, ocitli náhodou na dráze nějaké tajné akce rozhodnuté v „centrech“ našich civilizací. Neznali jsme ani smysl této akce, ani její cíl, ale už samotný fakt, že jedné jediné noci musí letět tolik letadel na místo vyžadující speciální dodávky, nás naplnilo pocity ohrožení a smutku.

null

Ve skutečnosti nebyl tento sudetský les vůbec vzdálen civilizaci. Při sbírání hub jsme chodili po ruinách německých vesnic. Zelená louka, na níž jsme opékali špekáčky, patří české rodině, jejíž nejstarší člen si stále pamatuje svou původní vesnici na Ukrajině, kde se mluvilo polsky, ukrajinsky a česky. Děda, jak jsme mu začali říkat, nyní žije v jednoduchém domku vyhřívaném kamny umístěnými uprostřed místnosti. Když jsme se ho ptali, proč se přestěhoval z Ukrajiny do Sudet, popisoval rozbroje mezi vesničany v jeho původní vlasti. Kluci chodili do stejné školy a hráli stejné hry, ale když rostli, Válka mezi evropskými mocnostmi je rozdělila podle etnického a lingvistického klíče.

Světová válka byla bojována v oblacích, na zemi, na moři a také ve vesnicích. Aby tomu unikla, musela rodina opustit pěkný bílý domek, jehož blednoucí fotku měl Děda zarámovanou na prázdné stěně. Na ruinách německých vesnic v Sudetech vyrostly stromy. Dědova vesnice na Ukrajině se mezitím také změnila v ruinu. Celá vesnice byla vypálena pár let po tom, co se rodina odstěhovala. Seděli jsme na jedné ruině, dívali se na blednoucí fotku další ruiny a nad hlavami nám možná létala letadla na další místa zruinovaná hádkami o hranice a teritorium.

Takové ruiny svědčí o ohromné ceně, kterou platí lidské životy a kultury za kreslení a překreslování teritoriálních a etnických hranic. Abychom správně ohodnotili naše civilizace, neměli bychom se místo obdivování nádherných monumentů, krásných paláců a dalších památek v „centrech“ také podívat do hraničních oblastí a spočítat zdejší opakovaně vytvořené ruiny?

Před válkou stávala na česko-německé hranici nedaleko od místa, kde jsme kempovali, hospoda. Pro polovinu hospody se točilo české a pro druhou polovinu německé pivo. Zatímco se nezdá, že by gruzínská krize měla jasné řešení a jakýkoli zásah může vést k dalším důsledkům a novým konfrontacím geopolitických aliancí, pořád nezlomně věřím a doufám, že mohou civilizace vedle znečišťování svých hranic ruinami najít i další možnosti.



Midnight Flights
On the evening of August 21st, I was roasting sausages and cooking mushroom bramboračka with boyfriend in a Czech forest near the German border. The air was cold, birds sang and pecked on the trees, the stars lit up. We chewed on the sausages, savoured the delicious silence of Nature, and were happy that there was no mobile signal to bother us with worldly troubles, until we heard a subtle mechanical humming in the sky. We looked up from the camp-fire, and saw a pair of planes flying from the west to the east, one after another. The humming continued through the night, about 20 planes flew over our heads, all flying in pairs, on the same eastward route.
We didn’t know where these planes came from, nor where they were going. We guessed these were cargo planes from U.S. air bases in Germany making deliveries to Georgia, but it was just one of the many possibilities. In Prague I would never have noticed this, since hundreds of passenger planes congest Prague’s night sky, and mechanical humming never stops in the city. Yet in this forest seemingly remote and marginal from civilization, with no mobile signal and only weak TV signals, we chanced upon the route of some hidden action decided by the “centers” of our civilizations. We knew not the action’s purpose nor its destination, but the fact that in a single night, so many cargo planes must fly to a place needing essential delivery, brought us a feeling of menace and sadness.
In fact, this forest in the Sudetanland was not remote from civilization at all. When picking mushrooms we walked on ruins of old German villages. The green pasture where we roasted sausages belongs to a Czech family whose oldest member still remembers his former village in Ukraine, where Polish, Ukrainian and Czech were spoken. Děda, as we call him, lives now in a simple house heated by a stove in the middle of the room. When asked why he moved from Ukraine to the Sudetanland, he described the fights among the villagers in his old hometown. The boys went to the same school and played the same games, yet as they grew up, the War between bigger powers raging in Europe divided them along ethnic and linguistic lines. The World War was fought in the sky, on the ground, at the sea, and inside villages as well. To escape such warfare, the family had to leave their home--a charming white house--whose fading photo hangs in a small frame on Děda’s empty wall. Forests have grown on the ruins of old German villages in the Sudetanlands. In Ukraine, Děda’s hometown has become a ruin as well：the whole village burnt down a few years after the family moved away. Sitting on one ruin, we looked at the fading photo image of another, and above our heads, planes might be flying to yet another place ruined by disputes over borders and territories.
Such ruins testify to the immense cost to human lives and cultures when territorial and ethnical borders are drawn and re-drawn. To evaluate our civilizations, instead of admiring glorious monuments, splendid palaces and other showcases in the “centers”, shouldn’t we also look at our borders and count the ruins that are being repeatedly created?
Before the War, a pub used to stand at the Czech-German border not far from our camping site. Half of the pub served Czech beer, and the other served German beer. While the Georgia crisis doesn’t seem to have a clear solution, and any action can lead to further implications and new confrontations in geo-political alliances of super-powers, I still stubbornly believe and hope, that besides littering their borders with ruins, civilizations can find better alternatives.




*************************************************************************************************

Multikulturní centrum Praha Vás zve na pátý ročník festivalu věnovaného střetávání a prolínání rozličných kultur, jazyků a náboženství v České republice.

Festival se koná v rámci Evropského roku mezikulturního dialogu 2008 od 30. září do 4. října 2008 v prostorách Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, Komunitním centru Kampa a v pasáži Paláce Lucerna a kavárně Kávovarna ve Vodičkově ulici 36 v Praze.

Kompletní program na webovém portálu Evropské město