Bylo to v létě 2007. Seděla jsem spolu se dvěma mladými muži, Chengem a Lu, v baru nedaleko Bubnové věže v Pekingu. Cheng je editor v pekingském nakladatelství, které brzy otiskne kontinentální vydání tajwanského bestselleru „Může rock změnit svět?“ napsaného jedním mým kamarádem před pár lety. Lu je 24letý animátor. Oba jsou zapřísáhli rockoví fanoušci a bar je místem, v němž se pekingští rockeři setkávají.

Když slyšeli o tom, že jedu do Prahy, ožili a ptali se po skupině The Plastic People of the Universe. Řekla jsem jim, že naposledy, když jsem byla v Praze, seděla jsem v Literární kavárně, kde u vedlejšího stolu pil pan Jirous. „Jak se daří Magorovi?“ povzdechli si se závistí. Až potom jsem se dozvěděla, že pokud chce být člověk přijat v Pekingu mezi rockery, musí znát hudbu Plastic People a Magora Jirouse.

„Hodně pil.“ odpověděla jsem, „Tolik, že jsem se o něho opravdu bála. Myslela jsem si, že v tom stavu už nikdy nebude schopen psát. Nejspíš ani netušil, že u vedlejšího stolu sedí Číňanka, která se o něj tolik bojí.“ Potom jsem těmto čínským fanouškům dlouze vyprávěla o poezii, kterou Magor četl v malém sále Národního divadla. To bylo několik týdnů po události v kavárně. „Stál tam se svými řídnoucími bílými vlasy, s jednou rukou na své nejnovější tenké básnické sbírce a s druhou nehybně na svém velkém břiše. Vedle něj stála velká basa piv.“

Nahlas jsem vzpomínala: „Jeho nejnovější básně byly tak jednoduché! Pocházely z té osamělé intoxikované hodinky v hospodě. Jakmile ze sebe vydal první tři věty, měla jsem oči plné slz, tak jako mnoho z dalších asi třiceti posluchačů.“ Pekingští rockeři se mě ihned zeptali, co že to přesně napsal a rozzlobili se, že jsem si toho večera neopatřila kopii jeho nejnovější sbírky, abych ji přeložila do čínštiny. „Jsi tak sobecká, chceš si veškerý požitek nechat jen pro sebe,“ napůl se mnou vtipkovali.

Potom se mě ptali, proč byl Magor smutný a jestli jsou lidé dvacet let po revoluci v Praze šťastní. Ptali se na řadu věcí – co, kdo, kde, jak, proč – během toho jsme se pomalu opíjeli do jasného letního večera, kdy v Pekingu smog po dlouhém dni pomalu usedal.

Chci svůj blog začít tímto příběhem o vzdálené lásce, zúčastněném pozorování a o tom nejpodstatnějším, o lidském ptaní se – co, kdo, kde, jak, proč. Mezikulturní porozumění musí být založeno na společném tázání se. Lidé z různých kultur se musí společně ptát a společně hledat odpovědi. Chci také začít svůj blog skladbou Ciu Jiana, čínského rockera, který by měl být známý rockerům na celém světě. Jeho skladba byla zpracována i pražskou skupinou Kung Pao China Rock Revival Band. Na jejich webu www.kungpao.cz lze najít mp3 jejich verze Cui Jianovy skladby “Yi kuai hongbu” (Rudý cár) napsané v Číně v neklidných osmdesátých letech. Díky Kung Pao, skupině českých sinologů a muzikantů, kteří ji obdobně jako rockeři v Pekingu milovali a neváhali zprostředkovat druhým, máme nyní český překlad tohoto textu.


Rudý cár

Šátkem šarlatovým zakrylas oči mé
toho dne a taky nebe.
Tážeš se, co uzřel jsem,
Říkám, že celý šťasten - tebe.

Jak dobrým pocitem naplněn opravdu jsem,
že nemám domov, zapomněl jsem.
Tážeš se, co ještě bych chtěl,
říkám, že cestou s tebou bych šel.

Nezřím však tebe ani tu cestu,
mé ruce sevřelas.
Tážeš se, co ve mně za myšlenku,
říkám, že rozhodnout sama bys muselas.

Cítím, že nejsi ze železa,
ač podoba s tvrdostí jeho tu je.
Cítím, že v tobě krev, nikoli voda je,
vždyť ruka tvá horkem převelkým pulzuje.
Cítím, že pustina zde není,
ač nezřím vyprahlou tu zem.
Mé rty touží se napít trochu té vody,
ač ústy tvými já uzamknut jsem.

Nelze mi odejít, nelze mi plakat,
tělo mé již vypáleno.
Chci však takovou cestu podstoupit,
a s tebou, bolesti života mého největší, se rozloučit.

© 2002
Překlad: Václav Laifr
Přebásnění: Eva Kopecká a Vladimír Kopecký


A Rock Prelude

It was summer of 2007. I sat with two young men, Cheng and Lu, in a bar near the Drum Tower in Beijing. Cheng is an editor in a Beijing publishing house, which will soon publish the mainland edition of a best-selling book in Taiwan, “Can Rock Change the World”, written by a Taiwanese friend of mine a few years ago. Lu is a 24-year-old animator. Both are die-hard rock fans, and the bar was the meeting place for Beijing rockers. Hearing that I will be living in Prague, they cheered and asked about “The Plastic People of the Universe.” I told them that the last time I was in Prague, I sat in the literarní kavárna, and Mr. Jirous was drinking at the next table. They sighed with envy, and asked, “How is Magor doing?”

Then I learned that in Beijing, in order to be accepted as a true rocker, one must know the music of the Plastic People, and Magor Jirous. “He was drinking a lot,” I answered, “so much that I was really worried for him. I thought he would never be able to write in that state. He probably had no idea that a Chinese sitting at the next table would feel so worried for him.” I then recounted for these Chinese fans of Magor of a poetry reading at a small hall at the National theatre, which I attended a few weeks after sitting at the side of the drunken poet. “He stood there with his thinning white hair, one hand holding a slim book of his latest poetry, and the other hand resting on his big stomach. Next to him on the floor stood a big jug of beer.” I recalled aloud, “His latest poems were so simple, they belonged to that intoxicated, lone hour in the pub, and as soon as he uttered the first three sentences I was in tears, like many among the other thirty listeners.”

Instantly the Beijing Rockers were asking me what exactly he wrote, and they became angry with me that I didn’t get a copy of the poems he read that night, and that I didn’t think of translating them into Chinese. “You are so selfish, you just want to keep the enjoyment to yourself,” they half-joked with me. They then asked me why he was sad, whether people in Prague were happy with the changes of times, how it is now, 20 years after the Revolution. They asked questions—what, who, when, how, why--while slowly we became drunk into that clear summer evening of Beijing, when smog finally settled after a long day.

I want to start my blog with this incident of distant love, concerned observation, and most important of all, the caring act of questioning—when, what, how, why, who. Inter-cultural understanding has to be based on this joint questioning, when people from different cultures ask questions together and seek jointly their answers. I want to start this blog also with a song by Cui Jian, the Chinese rocker that serious rockers of the world should know. His song is now revived, among other Chinese rock music, by the Prague-based Kung Pao Chinese Rock Rivival Band. On their website www.kungpao.cz, you can find the mp3 file of their rendering of Cui Jian’s song “Yi kuai hongbu” (Rudý cár), written in China’s eventful 1980s. Thanks to Kung Pao—a group of Czech sinologists and musicians who, like the rockers in Beijing, loved, cared, asked questions and didn’t keep the enjoyment and understanding to themselves--we have a Czech translation of the lyrics.



*******************************************************

Dobrý den,

zveme Vás k návštěvě webového portálu Evropské město (www.evropskemesto.cz / www.europeancity.cz), který právě spouští Multikulturní centrum Praha.

Portál je zaměřen na integraci v městském prostoru a specifika evropských městských sídel.
Na jeho stránkách se seznámíte s nejnovějšími příspěvky z oblasti urbánních studií jak z českého, tak z evropského prostředí, s deníčky imigrantů i s pohledem na život v evropských městech roku 2008 očima mladých lidí.

Portál Evropské město byl vytvořen za podpory Evropské komise v rámci projektu „Kultury od vedle“, který je součástí Evropského roku mezikulturního dialogu 2008.
S přátelským pozdravem,

Ondřej Daniel
editor webového portálu Evropské město
www.evropskemesto.cz
www.europeancity.cz
tel./fax: (+420) 296 325 347
e-mail : europeancity@mkc.cz
_________________________________________________
MULTIKULTURNÍ CENTRUM PRAHA, o . s .
http://www.mkc.cz
Vodičkova 36 (Palác Lucerna)
116 02 Praha 1