Pohádka o sociálním bydlení
Dovolil jsem si v předcházejících článcích sociální témata pojmout s trochou nadsázky a ironie, která občas někým nebyla pochopena. Když jsem psal o tom, jak se mají u nás důchodci „dobře“, odkazoval jsem se na novinové články a interpretaci statistik a snažil se právě toto zpochybnit.
Při psaní o tzv. sociálních dávkách, které ve skutečnosti sociální nejsou, jsem to ale vždy myslel vážně (opravdu jsem pro, aby každý, kdo potřebuje pomoc v nouzi, ji také získal, ať už přes obec nebo od státu, ale pod kontrolou).
V této souvislosti se mi od vás dostalo mimo jiné upozornění na to, jak stát dává obcím na sociální byty veliké dotace, ale starostové je nevyužívají. Protože s tím mám osobní zkušenost, zkusím vám na základě rámcových schémat odvyprávět (jen zjednodušeně – podmínky se v letech neustále mění), jak jsou tyto státní dotace „výhodné“.
Jedna část dotací směřuje na výstavbu domů s pečovatelskou službou (DPS) a podobné. Tady se obce dokáží docela dobře uplatnit, zejména kdyby se podmínky podařilo ještě trochu vylepšit, zjednodušit a přidat peněz. Jako město Krásná Lípa jsme z těchto dotací postavili dva velké DPS se 65 byty. Tyto bytu jsou v tomto režimu uspokojivě využívané.
Vedle toho ale existují další dotace na sociální bydlení, které mají být využívány pro sociálně nejpotřebnější, to je například pro bezdomovce a ty, co žijí ve zcela vybydlených bytech. Zde už jsou podmínky tak mimo, jak jen můžou být. V zásadě je podpora dvěma směry při využívání těchto dotací:
1. Stát přidělí dotaci, a to i neveřejným subjektům(!), na nákup sociálního bytu, a to až do výše 400 tisíc Kč (za což v našem regionu seženete byt v pohodě), resp. podíl dotace může činit až 95 % nákladů na byt.
Zásadní podmínkou je ubytovat po dobu dvou let sociálně potřebného. To je v zásadě vše. K tomu je navíc od státu možné získat měsíční příspěvek na nadstandartní nájem, včetně vysokých záloh a služeb. No, neberte to. Výsledky vidíme! Snahy o změnu jsou neprůchozí.
2. Obec také může získat dotaci na nový „sociální“ byt, který však musí zrekonstruovat podle neuvěřitelně přísných pravidel, včetně zajištění energetických úspor (vše se teď přepočítává na emise CO2). Navíc rekonstrukce musí proběhnout pouze na základě stavebního povolení. Na takový byt nabízí stát obcím 550 tisíc Kč. Aby ale obec dokázala splnit všechny ty přísné podmínky a předpisy spojené s rekonstrukcí takového „sociálního“ bytu, není zmíněná částka zdaleka dostačující a obec musí investovat další své peníze z obecního rozpočtu.
Stát tímto způsobem donutí obec k vytvoření absolutně nejluxusnějších městských bytů, jaké si lze za dané situace představit, ve kterých může ubytovat jen ty sociálně nejpotřebnější a nejchudší (není obtížné si představit, co této bytové politice říkají ostatní nájemníci v obvyklých obecních bytech nebo běžní obyvatelé, čekající na přidělení obecního bytu nebo ti, co investují do svého domu). Nájemní smlouvu v takovém luxusním bytě přitom může potřebný člověk získat maximálně na dva roky.
A co pak s ním? Vyhodit ho zpátky na ulici? Opravdu velmi zodpovědné vůči potřebným i všem ostatním, není-liž pravda.
Přitom by stačily pro zajištění sociálních bytů rozumné podmínky s potřebou daleko nižších investic, které by všem vyhovovaly. Například v rámci tzv. inovativních projektů mohla Krásná Lípa získat na opravu bytu pro sociální účely dotaci ve výši 50 tisíc Kč, a za přímé účasti té skupiny lidí, které bylo potřeba pomoci, se v bytě jednoduše zbudovalo sociální zázemí, kuchyň a zajistila se drobná vylepšení, jako třeba výmalba či oprava oken. Za násobně nižší veřejné peníze jsme tak mohli vytvářet slušné (nikoli luxusní) bydlení, a to s aktivním přiložením ruky k dílu těmi, kterým měl byt posléze sloužit.
Tento rozumný přístup stát nahrazuje tlačením obcí do utrácení enormních peněz na vybudování luxusního bydlení pro lidi, kteří se ocitli na ulici nebo bydlí v „nebytech“, aby je z takového luxusu po dvou letech opět do „nebytů“ nebo na ulici vyhodil.
V tomto kontextu už není tak nepochopitelné, proč někteří využívají některé státní dotace na sociální bydlení jako o život, a proč se raději starostové velikým dotacím na sociální bydlení stejně často vyhýbají. Přitom by to bývalo šlo normálně zařídit. To by ale rostoucí počet úředníků nesměl vytvářet stále více blbostí na pozadí toho, jak si sociální demagogie představuje budování tzv. sociálního státu – čím více napumpujete do těchto a podobných nesmyslů peněz ze státního rozpočtu, tím více jste sociální.
Po několikaletém upozorňování starostů na nefunkčnost systému, namísto řešení a po přecházejících opakovaných slibech, slyšíme už třetím rokem, že se vše vyřeší zákonem o sociálním bydlení. Četl jsem jen kousek návrhu. Nesmysl. Tudy tedy cesta opravdu nevede!
Při psaní o tzv. sociálních dávkách, které ve skutečnosti sociální nejsou, jsem to ale vždy myslel vážně (opravdu jsem pro, aby každý, kdo potřebuje pomoc v nouzi, ji také získal, ať už přes obec nebo od státu, ale pod kontrolou).
V této souvislosti se mi od vás dostalo mimo jiné upozornění na to, jak stát dává obcím na sociální byty veliké dotace, ale starostové je nevyužívají. Protože s tím mám osobní zkušenost, zkusím vám na základě rámcových schémat odvyprávět (jen zjednodušeně – podmínky se v letech neustále mění), jak jsou tyto státní dotace „výhodné“.
Jedna část dotací směřuje na výstavbu domů s pečovatelskou službou (DPS) a podobné. Tady se obce dokáží docela dobře uplatnit, zejména kdyby se podmínky podařilo ještě trochu vylepšit, zjednodušit a přidat peněz. Jako město Krásná Lípa jsme z těchto dotací postavili dva velké DPS se 65 byty. Tyto bytu jsou v tomto režimu uspokojivě využívané.
Vedle toho ale existují další dotace na sociální bydlení, které mají být využívány pro sociálně nejpotřebnější, to je například pro bezdomovce a ty, co žijí ve zcela vybydlených bytech. Zde už jsou podmínky tak mimo, jak jen můžou být. V zásadě je podpora dvěma směry při využívání těchto dotací:
1. Stát přidělí dotaci, a to i neveřejným subjektům(!), na nákup sociálního bytu, a to až do výše 400 tisíc Kč (za což v našem regionu seženete byt v pohodě), resp. podíl dotace může činit až 95 % nákladů na byt.
Zásadní podmínkou je ubytovat po dobu dvou let sociálně potřebného. To je v zásadě vše. K tomu je navíc od státu možné získat měsíční příspěvek na nadstandartní nájem, včetně vysokých záloh a služeb. No, neberte to. Výsledky vidíme! Snahy o změnu jsou neprůchozí.
2. Obec také může získat dotaci na nový „sociální“ byt, který však musí zrekonstruovat podle neuvěřitelně přísných pravidel, včetně zajištění energetických úspor (vše se teď přepočítává na emise CO2). Navíc rekonstrukce musí proběhnout pouze na základě stavebního povolení. Na takový byt nabízí stát obcím 550 tisíc Kč. Aby ale obec dokázala splnit všechny ty přísné podmínky a předpisy spojené s rekonstrukcí takového „sociálního“ bytu, není zmíněná částka zdaleka dostačující a obec musí investovat další své peníze z obecního rozpočtu.
Stát tímto způsobem donutí obec k vytvoření absolutně nejluxusnějších městských bytů, jaké si lze za dané situace představit, ve kterých může ubytovat jen ty sociálně nejpotřebnější a nejchudší (není obtížné si představit, co této bytové politice říkají ostatní nájemníci v obvyklých obecních bytech nebo běžní obyvatelé, čekající na přidělení obecního bytu nebo ti, co investují do svého domu). Nájemní smlouvu v takovém luxusním bytě přitom může potřebný člověk získat maximálně na dva roky.
A co pak s ním? Vyhodit ho zpátky na ulici? Opravdu velmi zodpovědné vůči potřebným i všem ostatním, není-liž pravda.
Přitom by stačily pro zajištění sociálních bytů rozumné podmínky s potřebou daleko nižších investic, které by všem vyhovovaly. Například v rámci tzv. inovativních projektů mohla Krásná Lípa získat na opravu bytu pro sociální účely dotaci ve výši 50 tisíc Kč, a za přímé účasti té skupiny lidí, které bylo potřeba pomoci, se v bytě jednoduše zbudovalo sociální zázemí, kuchyň a zajistila se drobná vylepšení, jako třeba výmalba či oprava oken. Za násobně nižší veřejné peníze jsme tak mohli vytvářet slušné (nikoli luxusní) bydlení, a to s aktivním přiložením ruky k dílu těmi, kterým měl byt posléze sloužit.
Tento rozumný přístup stát nahrazuje tlačením obcí do utrácení enormních peněz na vybudování luxusního bydlení pro lidi, kteří se ocitli na ulici nebo bydlí v „nebytech“, aby je z takového luxusu po dvou letech opět do „nebytů“ nebo na ulici vyhodil.
V tomto kontextu už není tak nepochopitelné, proč někteří využívají některé státní dotace na sociální bydlení jako o život, a proč se raději starostové velikým dotacím na sociální bydlení stejně často vyhýbají. Přitom by to bývalo šlo normálně zařídit. To by ale rostoucí počet úředníků nesměl vytvářet stále více blbostí na pozadí toho, jak si sociální demagogie představuje budování tzv. sociálního státu – čím více napumpujete do těchto a podobných nesmyslů peněz ze státního rozpočtu, tím více jste sociální.
Po několikaletém upozorňování starostů na nefunkčnost systému, namísto řešení a po přecházejících opakovaných slibech, slyšíme už třetím rokem, že se vše vyřeší zákonem o sociálním bydlení. Četl jsem jen kousek návrhu. Nesmysl. Tudy tedy cesta opravdu nevede!