Poslední velké hlasování o brexitu nebylo ani tak hlasování o EU, jako o celkové atmosféře a náladě lidí především z regionů a jejich otrávenosti z toho, jak věci veřejné fungují a jaké jsou rozpory v tom, co se na vrcholné úrovni předstírá a co se reálně děje.

I u nás je to v mnohém podobné a kritika poměrů, fungování veřejných institucí, systému, EU atp. je často chápána jako nepatřičná a škodlivá (tady není od věci poznámka, že ti, co mají nejvíce v puse Evropské unie, ti často nejvíce pošlapávají její základní principy, jak když na "nezávislé" státní úřady a instituce dosazují ve velkém spolustraníky a kámoše, přikryti zákonem o státní službě, tzv. výběrovými řízeními (cha), hlavně nezávisle). Pokud ale někteří argumentují tím, že kritika EU a poukazování na selhávání systému (evropského i státního) je něco, co nahrává např. Rusku a dalším zájmům (což je i bohužel pravda), nemůžeme se jen kvůli tomu ujišťovat, že s EU a státní správou je vše v pořádku a že naše veřejné instituce zvládají své role. Že jen lidi to pořád nechápou…

Co lidi ale určitě chápou, je zvětšující se rozpor mezi deklarovanými hesly a skutečností. Proklamuje se v rámci kohézní politiky vyrovnávání rozdílů mezi regiony – místo toho se dále prohlubují (viz např. dvacet let úpadku Ústeckého kraje). Deklaruje se podpora malého a středního podnikání – a největší dotace a podpory dostávají velké korporace. Předstírá se boj s chudobou – a zvětšuje se počet sociálně vyloučených lokalit. Deklaruje se ochrana přírody – a výsledkem jsou zbytečně utracené peníze a omezování lidí. Deklaruje se, jak je veřejná správa blíže lidem, a posledních 20 let se děje pravý opak. Sociální dávky jsou často asociální a víc slouží flákačům a spekulantům, než chudým. Podpora vzdělávání nevede k větší vzdělanosti. Podpora vědy a výzkumu je v nepřímé úměře k množství přihlášených patentů. Mohl bych uvést mnoho dalších konkrétních příkladů, jak neefektivně funguje veřejná správa a jak se ani s těmi evidentními hloupostmi nechce nic dělat a jen se místo toho přidávají další tisíce byrokratických drobností, detailů a pitomostí.

Předstírání, že se něco dělá, je spojeno nejen s neschopností státní správy něco reálně a racionálně řídit a s jejím přebyrokratizováním, ale i s nerovným přístupem. Na jedné straně stát přiděluje miliardové zakázky a nikdo neřeší, proč politici a úředníci nezrealizovali výběrové řízení, které by zajistilo mnohem výhodnější podmínky. Zato na spolky a obce se v rámci boje proti korupci vymýšlejí nové předpisy, posílají kontroly, vystavují penále a vedou správní řízení. Kvůli tisícikorunovému dluhu je systém schopen posílat lidi do exekucí. Nejen drobné živnostníky a podnikatele stát omezuje stále větším množství povinností, kontrol a byrokracie, ve které už se nedá ani orientovat, natož něco s právní jistotou podnikat. U velkých korporací ale nechává stát bez povšimnutí unikat miliardy do zahraničí a v daňových „optimalizacích“.

I když se snažím v rámci omezených možností senátora připravovat se stejně smýšlejícími kolegy pozměňovací návrhy k alespoň některým zbytečnostem předkládaných Sněmovnou, či lépe řečeno úřednicko-politicko-lobbistickou mašinérií, podáváme ústavní stížnosti, nehlasujeme pro další a další legislativní blbosti obalených zdáním dobra apod., nemáme bohužel dost sil a kompetencí k tolik potřebné rekonstrukci systému. Strany, politici a někteří další, kteří jsou tvůrci a součástí tohoto systému, jsou s ním totiž propojení a srostlí minimálně posledních patnáct dvacet let a zcela tak zabetonovaní ve svých pozicích. Ale i oni se budou při jejich pokračujícím nalhávání, jak je vše v pořádku a při předstírání něčeho jiného, než se reálně děje, stále častěji divit, jak a koho ti lidé volí či jak hlasují.