Devětadvacátého září zamíří Rakušané k volbám, a především ti mladší budou volit změnu, kterou jim nabízí jak pravicoví populisté, tak levicoví liberálové. Nicméně, po volbách nejspíše zůstane vše při starém a vládnout bude velká koalice tradičních stran. Ačkoliv jsou voliči znechuceni sérií korupčních skandálů, nemají silný důvod volit zásadní změnu, neboť rakouská ekonomika i vysoká životní úroveň prošla krizí téměř bez šrámů.

Vítejte v Rakousku

Rakousko je málo známý soused. Našinci se při zmínce o něm vybaví nejspíš pečlivě napucovaný penzion s truhlíkem muškátů a rodinná pohostinnost, která v něm vládne. Škarohlíd si ještě připomene kauzu Josefa Fritzla, který šestnáct let ve sklepě znásilňoval svoji dceru, a s ní pokrytectví, se kterým Rakušané zametají nepříjemné problémy pod koberec. Cynik by pak mohl shrnout, že tato tři pé - pečlivost, pohostinnost a pokrytectví - celou zemi dobře vystihují, s čímž by určitě souhlasili i přední rakouští spisovatelé jako Thomas Bernhard či Elfride Jelinek, kteří si na trefování do těchto vlastností postavili intelektuální kariéru.

Kulturní kritici vesměs viní Rakušany ze schovávání se za líbivé zvyky a nedostatku odvahy k modernizaci či reformě. Psal o tom Karel Havlíček Borovský před sto padesáti lety a Thomas Bernhard s tím počítal i na příštích sto let, když si v závěti vymínil, že tak dlouho po jeho smrti se v Rakousku nesmějí hrát jeho hry. Měl prý pocit, že Rakušany neosvítí ani jeho ostrý sarkasmus. Že zažité tradice není radno napadat ostatně potvrdili někteří politici, kteří po udělení Nobelovy Ceny za literaturu Elfride Jelinek mudrovali, že za „plivání na Rakousko“ si ji nezaslouží. Své o tom ví i režisér a kritik rakouského maloměšťáctví Michael Hanneke, jehož letošního Oskara za film „Láska“ doma přivítali smířlivě, především proto, že tentokráte se trefoval do pařížské, nikoli vídeňské buržoazie.

Paradoxní mix moderního a konzervativního se v Rakousku prolíná vším. Místní firmy často produkují technologické inovace světové úrovně, avšak nejsou to start-upy podporované venture kapitálem, nýbrž rodinné firmy v nichž již půl století rozhoduje ten samý patriarcha. Podobně snaha o zachování tradiční úlohy žen ve společnosti, vedla k jejich větší emancipaci, neboť díky zvýšení podpor si na mateřské dovolené finančně tolik nepohorší. V politice zase platí, že přes všechnu korupci a nekonečné handrkování, dokázala provést zemi kdejakou krizí bez velkého utahování opasků. V konečném výsledku je Rakousko i přes své anachronismy moderní evropskou společností, o které mohou jeho středoevropští sousedé stále jen snít.

Krize? To umíme

Rakousko je evropským mistrem ve zvládání ekonomických krizí, neboť se ze všech turbulencí za posledního půl století otřepalo s relativně nejmenšími dopady na životní úroveň, růst a nezaměstnanost. Ani aktuální eurokrize není výjimkou; při srovnání s ostatními státy EU si rakouští občané takřka nemají na co stěžovat. Místní recept na úspěšnou hospodářskou politiku je přitom geniálně jednoduchý: Německo přes kopírák, avšak bez dogmat.

Rakousko má podobně jako Česko malou otevřenou ekonomiku, která je plně integrována do evropských a především pak německých produkčních řetězců. Díky tomu je také velmi exponováno vnějším šokům. Na rozdíl od nás si však dokázalo vytvořit politické a ekonomické instituce, které kompenzují dopady šoků na domácí populaci. Tyto instituce také zajišťují dodržování prvního a nejdůležitějšího pravidla: totiž za žádných okolností neztratit konkurenceschopnost vůči Německu. Všichni si tu dobře uvědomují, že něco takového by znamenalo drtivou ztrátu efektivní poptávky a tedy hlubokou domácí recesi. Na rozdíl od jižních států eurozóny, které si konkurenceschopnost nedokázaly udržet, Rakousko se s tímto principem sžilo dávno před vznikem jednotné měny, což také omezilo ekonomické dopady eurokrize.

Unikátní systém politických institucí, který dodržování nejdůležitějšího pravidla hlídá, popisují politologové jako demokratický korporativismus. Jeho podstatou je to, že se klíčová i každodenní rozhodnutí v hospodářské politice nedělají bez konzultací se sociálními partnery. Odbory i zaměstnavatelé se sdružují v zastřešujících svazech, které na centrální úrovni dohadují kompromisy o všem, od fiskální politiky, přes vzdělávací systém až po sociální opatření. Vše dále provazují dvě klíčové politické strany – socialisté a lidovci – se skutečně masovou členskou základnou.

Většinu poválečné historie vládly obě strany společně v rámci proporčního systému, který lze srovnat s českou opoziční smlouvou. Ačkoliv takový způsob vládnutí vypadá jako antiteze otevřeného politického pluralismu, dovedl Rakousko z poválečného marasmu na ekonomické výsluní a je příkladem demokratické stability. Navíc i překvapivě dobře odolává změnám způsobeným evropskou integrací a ekonomickou globalizací.

Nekonečná vyjednávání všech se všemi o všem a na všech úrovních budí očekávání těžkopádné nerozhodnosti. Ekonomické výsledky o tom ale nesvědčí. Zdánlivě upatlané a těžko formulované kompromisy dlouhodobě fungují lépe, než dogmatické trvání na zásadách vylučující kompromis, či střídání vlád ve stylu jedna hot a druhá čehý. Vyniká to i při srovnání s Německem, které má obdobné instituce pro ekonomickou koordinaci, avšak zároveň i Bundesbanku s antiinflační obsesí. Rakouská národní banka byla a je nezávislá, ovšem v principu ochotná akceptovat vyšší inflaci, pokud to přispěje k vyváženosti dohodnutého mixu hospodářských politik. I v Evropské centrální bance je rakouský guvernér často v jádru koalic menších států prosazujících flexibilní politiku, kterou zástupci Bundesbanky neradi akceptují.

Přiměřeně flexibilně přistupují k vyjednávání o hospodářské politice také odbory, zaměstnavatelé a vláda. Kdykoli hrozí, že by základní pravidlo mohlo být porušeno, jsou potřebné reformy nakonec přijaty, a s patřičnou pečlivostí realizovány. Díky tomu se Rakousko vyhnulo nejhoršímu při akomodaci ropných šoků sedmdesátých let, při reformách eurosklerózy let osmdesátých, i při integraci do staré a nové EU v posledních dvou desetiletích. Shrnuto a podtrženo, Rakousko je dnes - při přepočtu na reálnou kupní sílu obyvatelstva - nejbohatší zemí v Evropské unii.⁠



Zdroj: Eurostat
Poznámka: Lucembursko má nejvyšší HDP na hlavu v EU, avšak kvůli vysokém podílu nerezidentů na jeho tvorbě není tato hodnota srovnatelná.


Mladí bezpartajní Proporz nemusí

Rakouský korporativismus je sice ekonomicky nejúspěšnějším systémem v Evropě, ale některé jeho politické dopady jsou nevábné. Proporční rozdělení moci mezi dvěma dominantními stranami vedlo k tomu, že kariéry ve veřejném sektoru, a často i ve velkých firmách, závisí na podpoře lidovců či socialistů. Straníci jsou tak ve výhodě a kariérní žebříky nejsou vnímány jako meritokratické a otevřené. Například profesury v sociálních vědách se dávaly střídavě příznivcům jedné a druhé strany, což změnil až nový zákon z roku 2002, který dal univerzitám větší autonomii a umožnil jim dohnat rostoucí zaostávání ve vědeckých výsledcích. Prolínání proporčního systému do veřejného života však stále vede k politické frustraci především mladých lidí, kteří stojí mimo tradiční politické struktury, ať už jsou to měsští liberálové nebo druhá generace imigrantů. O jejich hlasy se pak ucházejí menší a nové strany.

Největší šanci na změnu zavedených poměrů má strana Zelených. Díky rostoucím preferencím se může poprvé stát nezbytnou součástí povolební koalice. Zejména ve větších městech jako Vídni a Grazu je vidět posun mladých voličů od konzumní budoucnosti ve vilách a nablýskaných autech, k fungujícím veřejným službám. Mezi volební témata se vrací dostupné bydlení ve městech, vybudované cyklostezky a pěší zóny, či fungující a přiměřeně zpoplatněná veřejná doprava. To vše v modernějším střihu než tradičně nabízejí socialisté. Svého druhu symbolem takové modernizace se staly rychlovlaky RailJet, které sice nedosahují slávy francouzských TGV, ale jsou daleko levnější, rychlejší než dálnice a používají je všichni od profesionálů v kravatách, přes puberťáky a baťůžkáře, až po rodiny s dětmi.

Zelení si celkem úspěšně vyzkoušeli podíl na vládě ve Vídni, která je zároveň jedním z devíti federálních států Rakouska. V roce 2010 je musel socialistický primátor Vídně po desetiletích jednobarevné vlády pozvat do koalice. Zelení dokázali za tři roky úspěšně prosadit svůj program třeba tím, že zlevnili celoroční jízdenku na veřejnou dopravu a zdražili poplatky za parkování. Zároveň se jim vyhýbají korupční aféry; naopak na celostátní úrovni se jim podařilo prosadit ustavení vyšetřovacího parlamentního výboru, který by se měl zaobírat 36 nejvýznamnějšími korupčními kauzami.

Zelení se navíc profilují svou otevřeností vůči imigraci. Jednak proto, že demografický vývoj nutí Rakousko spoléhat se na příliv mladých lidí ze zahraničí, a jednak proto, že mezinárodní manželství, mobilita studentů a vědců jsou pro jejich voliče mezi mladými městskými intelektuály denní realitou a ne něčím, čeho by se měli bát.

Mladí voliči z menších měst a zejména z druhé generace přistěhovalců, se se svými vzdělaným vrstevníky z měst shodnou akorát v tom, že dvě tradiční strany jim nenabízí řešení. Namísto modernizace a otevření, však volají pro ochraně před konkurencí a jinakostí přistěhovalců. Jelikož v tradičním stranickém systému zůstávají outsidery, slyší i na omezení sociálního systému, který v jejich očích užívají především stávající politické elity a nově příchozí konkurence na trhu práce.

Na tato témata cílí nová politická uskupení. Z nich nejúspěšnější bude Tým Franka Stronacha - jakéhosi rakouského Babiše - který navrhuje řídit stát jako klasickou firmu, bez odborů a bez přebujelého sociálního systému. Na stejné téma láká i Strana svobodných, která se za éry Jörga Haidera vyprofilovala ve stranu „malého rakouského muže“, jenž se nehodlá s “nepřizpůsobivými” cizinci bavit.

Ve vztahu k imigrantům sklízí Rakousko hrozny dlouhodobě přetrvávajícího rozporu mezi ekonomickou potřebou imigrace a neochotou řešit její sociální důsledky. Většinově převládá názor, že ti, kdo se přistěhují, se musí plně přizpůsobit místním vzorcům chování. Již od sedmdesátých let, kdy vznikly dohody s Tureckem a Jugoslávií o dovozu pracovních sil, překvapuje rakouskou společnost fakt, že dělníci, kteří tu řadu let pracují, jsou lidé a budou si tu chtít vytvořit domov, neboť nebudou ochotni dlouhodobě pracovat a žít v podprůměrných podmínkách. Nicméně, očekávání, že se přistěhovalci přizpůsobí nejen v práci, ale i ve všech ostatních společenských oblastech, stále nevytváří dostatek prostoru pro dialog kultur a vzájemnou adaptaci.

Právě tohoto tření využívají jak Svobodní tak i další nováčci v pravicové části politického spektra. Problémy zužují na jednoduchá hesla bez aspirací na nějaké řešení. V posledních vídeňských volbách tak Svobodní získali na svou stranu nezanedbatelnou část druhé generace přistěhovalců z Balkánu, kteří slyšeli na protiislámskou rétoriku i hrozby přílivu pracovníků z nových zemí EU.

Nedosažitelné reformy školství

Oblastí, kde se nejtěsněji prolíná ekonomická konkurenceschopnost, korporativistická koordinace a otázky imigrace, je školství. Právě školství je oblíbeným bitevním polem, na němž se lidovci a socialisté snaží diferencovat; svým způsobem nahrazuje ekonomickou debatu, jenž je depolitizována díky obecné shodě na kopírování Německa a dodržování pravidel eurozóny. Rakouské školství v současnosti nabízí málo muziky za hodně peněz, což začíná podrývat nejen rakouskou konkurenceschopnost, ale i sociální soudržnost a tolik milované poklidné soužití.

Rakousko vyniká především v učňovských oborech s maturitou, které jsou úzce napojeny na mezinárodně konkurenceschopný průmysl. Stát jej štědře podporuje, stejně tak jako firmy, které si hlídají kvalitu absolventů. I díky tomu vládne v Rakousku nejnižší nezaměstnanost mládeže a dobře vzdělaní středoškoláci nevydělávají o mnoho méně než lidé s univerzitními tituly. Ovšem ostatní části školského sektoru mají k podobným úspěchům o poznání dále.

Základní a střední školství trpí především předčasnou selekcí a obtížemi s integrací dětí imigrantů. Asi třetina nejnadanějších žáků odchází už v deseti letech na akademická gymnázia, která je předurčují ke studiu na univerzitě. Toto dělení podrývá kvalitu ostatních základních škol a zároveň je obsedantní noční můrou středostavovských rodičů již od povití potomka (což zase inspiruje díla Thomase Bernharda či Michaela Hannekeho). Zdaleka největší problémy se školstvím vznikají ovšem na školách, kde se koncentrují děti imigrantů. Tam se střetává slabá znalost němčiny s přehnaným důrazem na roli rodičů při vzdělávání dětí.

Zvláště mimo velká města stále přežívá předpoklad, že úkolem ženy je starat se o tři „K“ tedy „děti, kuchyň a kostel“ („Kinder, Küche, Kirche“). Díky tomu je vyučování krátké, družiny zřídkavé a počet domácích úkolů nesmyslně vysoký. Výsledkem je to, že děti jimž vlastní rodina neposkytuje dostatečné zázemí, dosahují velmi slabých výsledků ve srovnání s těmi, kterým se podpory dostane. Výsledné podprůměrné znalosti rakouských žáků v mezinárodních srovnáních, pak jen maskují fakt, že rakouské školy produkují buď jen velmi vzdělané nebo jen velmi mizerné žáky a nic moc mezi tím.

Rakousko se snaží problémy řešit. Je zaváděn nový konceptu druhého stupně základní školy, který snižuje rozdíly mezi osmiletými gymnázii a ostatními. Na mladší děti zase cílí povinný, státem financovaný předškolní rok ve školce, kde se děti naučí komunikaci v němčině a jiné očekávané dovednosti, které snižují tření vznikající tím, že přibývá dětí z dvoj a vícejazyčného a kulturního prostředí.

Ovšem reformy a návrhy narážejí na silný odpor školských odborů. Učitelé na řadě škol učí - ve srovnání se zahraničím - málo hodin, v třídách s malým počtem studentů, za což pobírají neobvykle vysoké mzdy. Ani korporativistické vyjednávání zatím nedokázalo s tímto stavem výrazně pohnout. Naopak lidovci se ve snaze o předvolební body pokusili obejít tradiční konzultace a poslat do parlamentu návrh změny služebního zákona učitelů bez kompromisu s odbory. To se stalo předmětem debat na titulních stranách rakouského tisku, přičemž obsah návrhu poněkud zapadl.

Špatně organizované soužití různých kultur ve vídeňských školách, vysvětluje i překvapivou podporu mladých Rakušanů s balkánskými kořeny pro proticizineckou politiku svobodných. Jelikož se volí již od šestnácti let, druhá generace imigrantů se rozhoduje na základě čerstvých zkušeností s nepovedenou integrací; zabírá na jednoduchá hesla o tom, že nebudou-li noví cizinci, nebudou ani problémy, které zažívají na vlastní kůži.

Smrádek, ale teploučko bude pokračovat

Ač jsou mladí voliči naladěni na nové strany, hlavní proud rakouské politiky nadále plyne směrem k velké koalici a jejím uvážlivým reformám. Jako před každými volbami komentátoři i straničtí stratégové spekulují, jak se jí vyhnout. K něčemu takovému v posledních desetiletích došlo jen jednou, když v letech 1999 až 2002 vládla koalice lidovců a Haiderových svobodných. To je však bráno většinou politiků i veřejnosti jako užitečný experiment, který není nutno opakovat. Očekávané volební zisky socialistů (zhruba 28 %) a lidovců (zhruba 25 %) naznačují, že i přes nebývalý počet nových politických seskupení ve volební kampani, bude velká koalice pokračovat. Pouze pokud by dvě tradiční strany nezískaly většinu, mohlo by dojít na účast Zelených. Drobné změny v pořadí kandidátů může také přinést horká novinka ve volebním zákoně, která usnadňuje možnost vykroužkovat konkrétní kandidáty.

Velká koalice je i přes vlnu skandálů a uzavřenost politických struktur stále přitažlivá. Je totiž zárukou, že vše podstatné zůstane při starém. Rakousko bude nadále vystavovat svou pečlivou a pohostinnou tvář, zatímco nepříjemné otázky ohledně integrace imigrantů, reforem školství, zdravotnictví či penzí zůstanou pod kobercem, kde je budou pomalinku, polehounku klíčoví partneři rozmotávat a snad i řešit. Velká koalice, jako jeden z pilířů austro-korporativismu, si uchovává demokratickou legitimitu nejen svými výsledky, ale i otevřeností vůči odborné veřejnosti a nevládním organizacím mimo stranické struktury. Politické diskuse, tak zůstává otevřená a přinejmenším navozuje dojem demokratického konsensu a poklidného soužití všech, a to i přesto, že součástí každodenního diskurzu je třeba dělení cizinců na dobré a špatné či nálepkování oblastí sociální politiky jako „imigrantských problémů“. Stále platí, že se vždy najde dostatek hlasů, které udrží velká kontroverzní témata v mezích slušnosti. Rakouský politický smrádek, i ekonomické teploučko se solidním růstem, nízkou nezaměstnaností a vysokou kvalitou života, tak bude pokračovat i po nadcházejících volbách.

Anna Durnová a Zdeněk Kudrna, Vídeňská univerzita

Psáno pro přílohu Orientace Lidových novin.