Komunální a senátní volby by měly být především o místních tématech, ale kandidáti za všemožné suverenity a nezávislosti rádi zamaskují absenci nápadů zlepšujících každodenní život v obci. V kampani tak určitě dojde i na odmítání EU, k čemuž se dá zneužít zdánlivě kritický argument kohokoli, kdo má reputaci mimo konspirační sítě. Do oběhu se tak vrátil půl roku starý graf francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který má dokazovat, že západní Evropa vysává Česko, protože na dividendách zaplatíme více než dostaneme na dotacích. Ovšem při pozorném čtení statistik se ukáže opak.

Thomas Piketty se proslavil akademickým výzkumem o vývoji rozdělení bohatství v různých státech světa. Svá zjištění shrnul v knize Kapitál v 21. století, která dokumentuje, jak dramaticky v posledních desetiletích narostla koncentrace bohatství v jednotlivých zemích. Kniha se stala před pár lety neočekávaným bestsellerem a Pikettyho povýšila na globální ekonomickou hvězdu, které novináři i čtenáři naslouchají.

Pnutí mezi starou a novou Evropou?

V článku pro Le Monde Thomas Piketty a jeho chorvatský doktorand Filip Novokmet upozorňují na politické důsledky rostoucí příjmové nerovnosti. Graf se srovnáním odlivu zisků a přílivu dotací z EU (Graf 1) používají k vysvětlení faktu, že nerovnost u nás nenarostla tak prudce, jako v Rusku či USA. Protože zisky odplynuly do zahraničí, nejbohatší Češi se nestali o tolik bohatšími než ostatní z nás.

Zároveň upozorňují na pnutí mezi západem a východem EU. Na jedné straně politici v Paříži, Berlíně či Bruselu nechápou naši nevděčnost za dotace z EU. Na straně druhé si naši politici údajně nenechají ujít příležitost zdůraznit, že zahraniční investoři využívají své silné pozice k nadměrným ziskům, což dokládají odkazem na rozhovor s Andrejem Babišem.



Tím, že popisují politickou debatu se Piketty a Novokmet vyhýbají jednoznačnému závěru, že západ EU bohatne na úkor východu. Naopak zmiňují, že bez zahraničních investic by se Visegrádské ekonomiky nemohly transformovat. Jejich graf přesto svádí k spekulacím, že členství v EU je pro nás ekonomicky nevýhodné. To je paradoxní i proto, že Pikettyho návrhy na reformy EU a Eurozóny jsou jednoznačně z euro-federalistického konce názorového spektra a mezi euroskeptiky určitě nepatří.

Jabka, hrušky, statistiky

Zavádějící statistiky jsou jedním z nejzákeřnějších způsobů manipulace veřejné debaty. Každé překvapivé číslo je proto třeba několikrát zkontrolovat, protože jakákoli chyba může vést k špatné interpretaci. Grafu Pikettyho a Novokmeta se chyby nevyhnuly.

První chybou je prostý překlep: graf nesrovnává data až do roku 2016, ale jen do konce roku 2015. Druhou chybou je, že srovnávají příliv dotací z EU s odlivem zisků a výnosů do celého světa, nikoli jen ostatních států EU. Kritici zneužívající jejich graf, tak vlastně vyčítají třeba USA, Číně či Rusku, že nepřispívají k dotacím EU plynoucím k nám.

Třetí chybou je předpoklad, že všichni cizinci jsou skutečně z ciziny. Z pohledu statistik jsou všichni čeští velkopodnikatelé včetně Petra Kellnera, Andreje Babiše, Karla Komárka či Zdeňka Bakaly z Holandska, Kypru či Lucemburska. Vlastnit firmy v Česku přes různé schránky v zahraničí bylo v posledních deseti letech velkou módou i mezi menšími podniky, které se báli konkurzních mafií, pomalých soudů i vlád šťourajících do dávných privatizací. Mnoho občanů ČR tak převedlo své vlastnické podíly do zemí se stabilnějším podnikatelský prostředím, zvláště když zjistili, že mohou zároveň dost ušetřit na daních.

Čtvrtá chyba je ovšem nejpodstatnější, neboť obrací celý výsledek na hlavu. Piketty a Novokmet zahrnují do čistého odlivu zisků i úrokové platby a reinvestované zisky, nikoli pouze dividendy, které skutečně proudí do zahraničí. Reinvestované zisky však zůstávají v Česku, kde je zahraniční vlastníci investují, čímž vznikají nová pracovní místa i zisky daněné u nás.

Úroky z vkladů, dluhopisů a úvěrů skutečně plynou za hranice, avšak nejsou důsledkem zahraničního vlastnictví českých firem. Český stát, firmy i domácnosti si půjčují v zahraničí, a pokud vše řádně splatí, zahraniční věřitel dostane své úroky, avšak všechno, co se ze získaného kapitálu vybuduje - od dálnic, přes továrny, po školy - zůstane doma.



Za posledních sedm let bylo 28 procent z celkového “odlivu” v ČR reinvestováno a dalších 59 procent připadlo na úrokové platby (viz Graf 2). Na dividendách jsme tak do zahraničí poslali jen 13 procent, v průměru pouhých 13,5 miliardy korun ročně.

Nahrávka nekritickým žvanilům

Piketty chtěl upozornit na to, že vztahy mezi východem a západem EU nejsou jednostranné. Dotace na rozvoj chudších regionů jsou vzájemně výhodnou investicí (pokud se neutopí v korupci a hlouposti), protože díky nim vznikají nové obchodní a investiční příležitosti. Nicméně, k ilustraci tohoto vztahu si vybral statistický indikátor odlivu peněz, který zahrnuje i položky, které nikam neplynou nebo přímo nesouvisí se zahraničním vlastnictvím. Tím vznikl graf, který komplexní ekonomické vztahy s EU zredukoval na dvě zavádějící čísla.

Piketty zbytečně nahrál populistům, kteří nekriticky přejímají jakékoli číslo, které se jim hodí do krámu. Graf se tak objevil u článků o tom, jak je Česko “ekonomickou kolonií”, “poraženým národem” či “krmelcem Evropy”, protože platí moc na dividendách do zahraničí. Když už bychom měli srovnat odliv dividend a příliv dotací (ekonomicky takové srovnání moc smysl nedává), tak zjistíme, že za posledních sedm let z ČR odteklo necelých 95 miliard korun dividend do zbytku světa, avšak z EU přiteklo za stejnou dobu 598 miliard (Graf 3).



V šermování se statistikami by se dalo dále pokračovat, ale k žádnému jednoznačnému srovnání nákladů a přínosů členství v EU se dobrat nedá. Můžeme se hádat, nakolik si české dcery musí půjčovat od zahraničních matek za vyšší úrok, který je vlastně převodem zisků. Nebo nakolik se statistikům daří identifikovat domácí a zahraniční firmy, když si lze založit evropskou akciovou společnost, která není přímo ukotvena v národním právu (obtíže s identifikací vlastníků nejspíš vysvětlují až příliš nízký objem dividend ve statistice Eurostatu D.42). Či nakolik jsou reinvestice jen odkládáním finančních zisků, které budou jednou odčerpány. To je legitimní technická diskuse, ale nedá se čekat, že by statistici a účetní dokázali rozmotat a odhadnout hodnotu komplexních ekonomických vztahů ČR a EU.

Produktivnější debata je o tom, jak využívat příležitosti evropské integrace naplno. K tomu se hodí analýza Úřadu vlády, která se odlivu zisků věnovala daleko sofistikovaněji už dva roky před Pikettym. Obsahuje řadu nápadů na to, jak zvýšit reinvestice, snížit přehnané zisky špatně regulovaných telekomunikačních firem či omezit úniky do daňových rájů. Uvádí i lepší odhad odlivu, ale je příliš dobrá na to, aby o ní psali na konspiračních serverech.